Byla to divná návštěva. Nezvyklá. U všech předchozích setkání v Maďarsku jsem vždy zkombinoval pracovní věci s dokonalým jídlem, výborným Tokajským a bezstarostnou zábavou s místními pařmeny. Zdá se, že ty doby jsou pryč. Poprvé jsem pocítil, co to znamená, když se z peněz stávají bezcenné papírky.
Přitom se nic dramatického nestalo. Do vlaku jsem si koupil tři flašky Plzně, abych nemusel pít předražený třetinkový Budvar. V šest večer jsem vystoupil na Keleti banhofu. Pohoda. Klid. Příjemné počasí. A přece mi tu něco nehrálo. Divný pocit, který visel ve vzduchu. Taxikáři před nádražím diskutovali mezi sebou zběsile jako vždy. Dostal jsem chuť vykašlat se na ně a jít pěšky. Klient mě čekal až ráno, k Dunaji to je čtvrthodinka pěšky, vytáhnu forinty z bankomatu a stavím se na sklenku vína do bistra.
Rákociho ulice byla přeplněná auty i chodci. Bankomat byl dajný, jen ty bistra byly nějaké divné. Všude prázdno. Mrtvo. Sem tam jeden, dva hosté. Evidentně tlustí byznysmeni ze západní Evropy. Kdo jiný by v Budapešti jedl hamburgry, bagety a pizza-pasta? Místní chyběli. Všude spěch a shon, ale v barech prázdno. Lidé s taškami plnými nákupů. Bezdomovci a žebráci, jaké jsem v Praze ještě neviděl, okupovali zastávky autobusů a nástupiště metra.
Došel jsem k Dunaji a rozhlédnul se po nábřeží. To byla panoramata! Vše je na svém místě. A přece je vše jiné. Divný pocit ve vzduchu. Havlova blbá nálada? Pěkně děkuju. Proč si mě obsluha stánku tak prohlíží? Něco volají, ale maďarsky umím leda tak túhoškemping. Nebo séremed. Tím to končí. Bylo to divné, nenašel jsem bistro, kde bych si s chutí sednul mezi místní lidi, usrkával Bikavér a díval se maďarským servírkám na kozy. Místní lidi chyběli. Zmizeli. Ztráceli se v podchodech metra, v tramvajích a odjížděli pryč. Nemusím sedět v prázdných restauracích. Připadám si tam jak nahý. Koupil jsem v kiosku štangli uheráku, sednul si na nábřeží s výhledem na hrad a připíjel si lahví Szamorodni. Bezdomovec v křoví se probral a přišel na večeři. Myslím, že tak královsky už dlouho nehodoval.
Ke snídani v malém hotýlku na břehu Dunaje jsem si přinesl troje místní noviny. Několik předních stran bylo věnováno místní krizi, analýzám a tragickým předpovědím. Nebylo úniku. Ať se člověk podíval kamkoliv, všude dramatické předpovědi kolapsu maďarského státu. Mimoděk jsem šáhl do kapsy, abych přepočítal zbývající forinty. Od včerejšího výběru z bankomatu ztratily opět na hodnotě. Najednou jsem neviděl peníze, ale jen bezcenné papírky. Dostal jsem obrovskou chuť se jich zbavit. Vyměnit je za cokoliv, co má ještě hodnotu. Co má ještě hodnotu? Jídlo? Chlast? Ženské? Cokoliv, jen nemít ty prokleté barevné papírky v kapse. Už rozumím tomu pocitu kapitalisty, sedícího v krásné vile plné krásných soch, obrazů a krásných žen, jemuž právník telefonicky oznamuje, že zkrachoval. Nic z toho krásného okolo mu už nepatří. Patří ještě Maďarům ty domy kolem? Ten Hrad? Parlament?
Já vím. Přeháním. Rozšiřuju blbou náladu. Ale tak depresivní pocit jsem už dlouho nezažil. Maďarsko je na skluzavce, to je jasné. Horší je, že lidé cítí, že jsou v té pomalé části skluzavky. Sešup teprve přijde. Za měsíc? Za týden? Zítra?
Držte si klobouky, jedeme z kopce a bude to fičák!
