Tak a je konec. S lyžováním. Sice se sem tam ještě objeví na sjezdovce pár…no, ani ne tak nadšenců, jako spíš šílenců. Je pěkné zalyžovat si v tričku, ale tomu, na čem jezdí, se nedá označit jako sníh.
Připomíná mi spíš ovocnou zmrzlou dřeň. A Pejsková to tak i bere. Vyběhne po louce na kraj lesa, kde se sníh drží a dává si zmrzlinku. Za jedno venčení sní tak odhadem tři litry. „Šťastný to pes!“
Tak znova: Na lyže už to není. Na kolo to ještě není. I když opět: Pár šílenců se najde, kteří nabalení do čtyř vrstev s čepicí narvanou pod cyklistickou přilbu brázdí ty naše hory Krušné.
A co my lenoši a zpohodlnělí bývalí „Pražáci“? Do práce autem a ven se psem po svých. Jó..to soused František je jiný kádr. Včera lilo jako z konve a on? Nahodil kožený kovbojský kabát, klobouk a hop na koně. Potkala jsem ho při cestě do práce. Zrovna jsem si zapínala vyhřívání sedačky, když se zjevil na cestě proti mně. Sakra, to byly výčitky za mou zhýralost a lenost…celých jedenáct kilometrů do práce!
Á propos kůň. Vždycky mi připadalo tak strašně romantický hnát se krajinou v sedle, vlasy vlajou, vítr vám šlehá do tváří..musí to být nááádhera!
A tak mi moje holky koupily jízdy v blízkém statku. Pěkně jsem se „vystajlovala“, protože jak známo, není nutné to umět, nutné je při tom dobře vypadat. Po příchodu na statek mi personál sdělil, že pojedu Karla a že musím počkat. Karel je ještě na vyjížďce. Když po pár minutách Karel projížděl vraty statku, pokusil se o mě infarkt. Vyššího koně jsem v životě neviděla! Na tohle monstrum se nemůžu nikdy vydrápat! Trochu mě uklidnilo, že na Karlovi sedělo asi čtyřleté dítě, žvatlající rusky a oblečené jako pravnuk královny Alžběty, když trénuje na pólo. Nabyla jsem dojmu, že Karel nebude žádný dostihový nadrženec a zvládnu ho s přehledem.
Jdu na jízdárnu. Karel už čeká. Vedle nasedá paní na jiného koně. Přinesla si k tomu stoličku. Takovéto štokrdle. Opovržlivě si myslím: „Pche, ..je měkká, já se vyšvihnu do sedla jako nic.“ Jenže opovržení se změnilo na zděšení ve chvíli, kdy jsem ke Karlovi přistoupila blíž. Byl ještě větší než se zdálo na první pohled. Hlavu jsem měla v úrovni třmenů a vysoko nataženýma rukama jsem se sotva chytla za sedlo. A Karel čekal… čekal všech mých osm pokusů o nasednutí a toleroval i můj postupně hrubnoucí slovník. Nakonec jsem seděla! Karel si hlasitě odfrknul a přísahám: Dal oči v sloup.
Další vývoj není nutné popisovat. Věc se má tak, že Karel velmi brzy pochopil, že mé morálně volní vlastnosti jsou naprosto chabé a jízdu si tvořil dle své nálady a potřeb. A tak sousedovi Františkovi jen tiše závidím jízdu koňmo do práce a já trénuju na jízdu s jinými koňmi. Včera jsme koupili čtyřkolku. Tak uvidíme..
