Veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová říká, že v České republice platný zákon bránící homosexuálům adoptovat dítě je protiústavní. Dále tvrdí, že zákon diskriminuje homosexuální páry. V obou tvrzeních má zajisté pravdu. Ještě jedno však zůstalo nevyřčeno: zákon diskriminuje i děti.
Je neštěstím pro každé dítě, když o ně jeho biologičtí rodiče z jakéhokoliv důvodu nemohou pečovat. Je pak na místě, aby se o takové dítě postarala společnost. Ale i když dnešní ústavy, ve kterých takové děti žijí, vypadají po všech směrech mnohem lépe, než někdejší nechvalně známé sirotčince, je úkolem společnosti umožnit opuštěným dětem život v rodinném kruhu.
Tradiční křesťanskou rodinu tvoří muž, otec dětí, a jeho manželka, matka jejich společných dětí. Existují-li však ze zákona platná registrovaná partnerství homosexuálních párů, pak pokud takový pár požádá o adopci dítěte, je úloha společnosti jediná: přesvědčit se, zdali takový pár zaručuje kvalitní péči o dítě a pokud ano, adopci povolit. Z jediného důvodu: je to v zájmu dítěte. Nikdo totiž nemůže zpochybnit tvrzení, že život v rodinném kruhu, i když nejde o tradiční křesťanskou rodinu, je pro dítě a jeho lidský rozvoj lepší, než život v ústavu.
Z pohledu dětí žijících v ústavech je také smutné, že o jejich budoucnosti rozhodují politici, kteří svá stanoviska podřizují snaze udržet si své voliče. Postoj KDU-ČSL a některých dalších konzervativních stran je v této věci podřízen snaze neztratit voličské hlasy té části populace, která je proti adopcím dětí homosexuálními páry, a dovolím si spekulaci, že je většinou i proti zákonu o registrovaném partnerství. Jenže skutečný politik nehledí v prvé řadě na své zájmy či na ideologické postoje. Dívá se na podstatu problému pohledem oproštěným od předsudků a idelogií.
Proto by náš parlament měj ve věci zákona upravující možnost adopcí dětí homosexuálními páry udělat rázný krok a takové adopce jednoznačně povolit, pokud žádající pár splňuje požadovaná zákonem předem stanovená pravidla.
