Sedím na besedě o ovzduší, která probíhá v Ostravě.Naproti publiku kolem kulatého stolu zasedli: náměstek ostravského primátora, vedoucí týmu ministra životního prostředí pro řešení ovzduší na Ostravsku, vedoucí odboru životního prostředí krajského úřadu, zástupce České inspekce životního prostředí a dva členové občanských aktivit.Výměna názorů na to, co dělat se smogem se rozbíhá, a já se nestačím divit.
„My tady musíme vyhlásit smogovou situaci a snížit výrobu v provozech velkých znečišťovatelů, ale kousek za hranicí, v Polsku, problémy se smogem nemají,“ říká inspektor životního prostředí.
„Poláci totiž mají mnohem měkčí normy, a tedy vyšší limity pro množství polétavého prachu v ovzduší – a tak si klidně mohou čmoudit a žádné úřední omezení čmoudění jim nehrozí,“ vysvětluje náměstek primátora.
Tak to jsem z toho jelen, říkám si.
Smog tedy není termín pro množství svinstva v ovzduší, ale pro množství svinstva v tabulkách?
Já ale přece nedýchám tabulky, já nabírám do svých ubohých plic to skutečné, a ne to tabulkami stanovené svinstvo!
Výměna názorů pokračuje, a dál se nestačím divit: místní politik, krajský úředník i vedoucí ministerského týmu vypočítávají, co všechno udělali pro čistší nebe nad hlavou, ale na otázku otce dvou astmatických a alergických dětí, kdy už se jeho ratolesti nebudou muset bát vyjít ven bez kyslíkového inhalátoru, odpovědět neumí.
Dozvím se sice, že na celkovém množství škodlivin ve vzduchu se podílejí čtyři zdroje znečištění, tedy průmysl, doprava, kotle v rodinných domcích a vliv Polska, ale který z nich škodí vzduchu nejvíce, nebo alespoň jaký je skutečný podíl znečištění od každého z vyjmenované čtveřice, to se také neví.
Neví se ani, jestli častěji v roce vítr vane z České republiky do Polska, nebo naopak.
Když hlas z publika připomene náměstku primátora, že chtěl podat žalobu na dr. Šráma, lékaře a vedoucího týmu akademie věd, který zveřejnil výsledky svého výzkumu o dopadech ostravského ovzduší na zdraví zdejších lidí, politik se brání slovy: „To byla jiná situace…“
Ne, pane náměstku, říkám si v duchu, podobnou situaci jsem už zažil: když vybuchla černobylská jaderná elektrárna, politici také umlčovali vědce, kteří chtěli pravdivě informovat veřejnost o nebezpečných látkách v ovzduší.
Pak zazní jedna z vrcholných citací večera: „O špatnou pověst Ostravska a Karvinska se zasloužila média svými články, my politici naopak děláme, co můžeme, ale investoři se k nám nehrnou, protože se bojí špatného ovzduší, o kterém si přečetli v novinách“ říká politik.
Takže by asi bylo nejlepší změkčit normy, zvýšit limity pro škodliviny v ovzduší, pak by žádné měřicí stanice nenaměřily jejich překročení, říkám si.
Ejhle, našlo se řešení!
Legalizovat více svinstva do vzduchu!
A hned zmizí články o špatném ovzduší, a investoři se k nám jen pohrnou.
Akorát, že za několik desítek let začnou lidé dříve umírat, nebudou se tak množit, neboť klesne plodnost..
Ale konec konců, to je snad také dobře, aspoň ubude těch rebelů….
