Proč naše děti páchají sebevraždy.

Česká republika je na čele žebříčku zemí s nejvyšším počtem sebevražd dětí. Zároveň máme nejvíce dětských narkomanů. Tyto dvě informace spolu s velkou pravděpodobností souvisí. Kde hledat příčiny?

Jsme národem konzumu. Spíše praktici, než idealisté. Klidně snášíme smrádek, hlavně když je teplíčko. Jsme schopni fandit šikovnému zloději více, než chudému poctivci.

Jsme jedním z nejateistějších národů vůbec. (Na vině jsou v tomto případě  hlavně církve.)              Děti vedeme k následování v životních postojích spíše našimi praktickými kroky, protože s nimi málo mluvíme. A kde není komunikace, není vztah. A kde nejsou vztahy, je menší vůle k životu. Zaměňujeme pojmy dobré chování a poslušnost. V dobách mého dětství před pětačtyřiceti lety byla dvojka z chování na vysvědčení  mnohem horší, než dvojka z jiných předmětů. Dnes se na tuhle známku díváme jinak – benevolence k tomu, co se podle nepsaných zákonů nedělá, je mnohem větší. Řada dospělých obsah termínu „nepsané zákony“ vůbec nezná.

Vzpomeňme na vzrušenou debatu nad právem rodičů trestat fyzicky své děti. Přitom odměna má zcela jistě větší výchovnou moc než trest. Ale abychom mohli odměňovat, musíme naše dítě více sledovat, více s ním žít. O prohřešku nám řeknou jiní, o dobrém chování nebo činu zasluhujícím odměnu se dovídáme mnohem méně často, ale o tom, co naše dítě trápí, se nedozvíme bez nepřetržité komunikace od nejútlejšího věku. Samozřejmě komunikace oboustranně vyhledávané. Opakuji: Kde není komunikace, není vztah, a kde není vztah, je blízko k problému…

Sebevraždu páchají lidé, kteří sami sebe nemají rádi. Kteří nemají poblíž člověka, kterého by mohli mít rádi. Aby měli naše děti rády sebe, je třeba je pochválit za všechno, co pochvalu zasluhuje. Ale pozor: dítě pozná „účelové“ chování rodiče, rozezná nesystémové chování rodiče – v obou případech rodič „ztrácí body“. Přesto platí: pochvalou vychováváme snáze než trestem.

Hodně sebevražd dětí se děje  ve věku puberty. Rodiče často mávají rukou nad chváním svého „puberťáka“ či „puberťačky“. Klišé „on z toho vyroste“ je zrádné. Platí jediné: v pubertě se pozná, co bylo do výchovy vloženo před ní. To dobré se v pubertě zúročí, to špatné se vymstí.

 Když to shrneme, nejdůležitější je se svým dítětem mluvit. Dát mu najevo naši lásku a jeho obrovskou cenu pro náš život i pro život ostatních. Jedině tak dosáhneme toho, aby si dítě svého života vážilo. Ukazovat perspektivy. Vytvářet je. To je úloha rodiče – a když bude naplňována, ubude dětských sebevražd.