Pohádka o moudrém prezidentovi a jeho Amnestii

Byla jednou jedna země, a ta měla v čele moudrého a všemi váženého pana prezidenta. Jednoho rána se pan prezident probudil s pocitem, že někdo klepal na dveře jeho ložnice. „Dále!“ zvolal, neboť se domníval, že mu někdo nese důležitou zprávu. Ale nikdo nevešel.

Po malé chvilce se klepání ozvalo zase. „Dále, prosím, vejděte!“řekl prezident hlasitějším hlasem, aby bylo dobře slyšet. Vzápětí  uslyšel příjemný ženský hlas:

„Dobré ráno, pane prezidente. Já už jsem tady, jsem uvnitř, ale uvnitř vaší hlavy. Jmenuji se Amnestie, a chtěla bych z vaší moudré hlavy ven, mezi lidi. Už jsem ve vašich myšlenkách dlouho zavřená.“

„Ale milá Amnestie, vy jste se ozvala právě vhod! Zítra uplyne dvacet let od narození mé země. To je velký svátek, a já vás rád mezi můj lid z mé hlavy vypustím.“

„To budu ráda, pane prezidente. A mohla bych mít ještě jednu prosbu?“ Pan prezident blahovolně přikývl. „Když je ten svátek, jen povídejte. Bude-li to v mých silách, rád vám vyhovím.“

„Přála bych si, aby mne lidé měli stejně rádi, jako vás.“

Pan prezident se usmál. „Rád vaše přání, moje milá Amnestie vyplním, jen nevím, zdali vím, jak na to. Můžete mi poradit?“ Amnestie se na chviličku odmlčela, a pan prezident cítil, jak uvnitř jeho hlavy usilovně přemýšlí. Po chvíli se ozvala:

„Chtěla bych se dotknout jen těch, kteří se dostali do vězení poprvé. Chtěla bych se dotknout jen těch, kteří lidem neublížili na zdraví a na životě schválně a při plném vědomí toho, co dělají. Chtěla bych se dotknout jen těch, kteří jiným způsobili škodu takovou, že ji mohou na svobodě do roka uhradit. A hlavně: chtěla bych se dotknout jen těch, kteří už vědí, proč se do vězení dostali a kteří zároveň vědí, jak to udělat, aby se tam nikdy více nedostali.“

Pan prezident se zamyslel, a pak řekl: „Děkuji ti, moje milá Amnestie. Takovou, jaká chceš být, tě mohu klidně pustit mezi lidi.“

„Počkejte, pane prezidente! Mohu mít ještě jednu, a už opravdu poslední prosbu?“ „Ale jistě, jen ji vyslovte, moje milá Amnestie.“

„Až mne pustíte mezi lidi, dejte mi tak týden času na to, abych se na moji práci mezi lidmi mohla připravit. A aby se i oni mohli připravit na mne.“

„I toto přání rád vyslyším,“ řekl moudrý prezident.

A lidé ho poté, co pustil Amnestii ze své hlavy do světa, měli stejně rádi, jako před tím.