Míříme 24 let po Sametové revoluci k společenské sebevraždě?

V den dvacátého čtvrtého  výročí 17. listopadu v naší zemi stále vládne, řečeno slovy Václava Havla „blbá nálada“.

Právník, vyučující právo na státní vysoké škole, tvrdí během své přednášky studentům: „Listopad 1989 byl předem domluvenou akcí hrstky pražských disidentů v čele s Václavem Havlem s tehdejším komunistickým vedením země, a obsahem dohody bylo předání moci se zaručenou beztrestností protagonistů totalitního režimu.“

Občanka České republiky, podnikatelka a taktéž studentka vysoké školy hovoří o nutnosti vlády jedné silné osobnosti, „ která zatočí se všemi “. Myslí si, že stát je firma a dá se jako firma řídit.

Dospělý občan České republiky, dálkově studjící vysokou školu, na otázku, jak řešit současnou situaci romské menšiny v našem státě odpovídá: „Hitler je měl likvidovat stejně jako židy, a já bych je dnes klidně postřílel.“

Všichni tři se nakonec téměř shodnou v názoru, že naši zemi čeká násilná revoluce s krveprolitím, bez které pořádek v této zemi (podotýkám, že pořádek podle jejich vlastních představ) nelze nastolit demokratickými postupy.

Vysokoškolský pedagog, teatrolog a umělec PhDr. Luděk Richter v jedné ze svých úvah napsal:

„Nejde-li nějaké společnosti o štěstí jejích občanů – lidí kteří ji tvoří – míří k společenské sebevraždě.“ Dejme tomu, že Luděk Richter mluví o společnosti v České republice, i když jeho větu lze chápat celosvětově.

Abychom docenili tuto větu v jejím plném rozsahu, je nutné na začátku objasnit si některé v ní obsažené pojmy:

Společnost tvoří všichni, kteří žijí na určitém území, společnost v České republice tedy tvoří občané České republiky a ostatní lidé, kteří v hranicích našeho státu pobývají trvale.

Štěstí, o které se jedná, se skládá z převládajícího pocitu smysluplné seberealizace, smyslu vlastního bytí a spokojenosti ze srozumění s ostatními. Něco takové zní jako pohádka. Je to však ideál, na kterém se lze celospolečensky shodnout. Takže můžeme říci, že bychom všichni měli o takový ideál usilovat.

Společenská sebevražda je pak pravý opak tohoto ideálu, tedy stav, ve kterém se v daných hranicích nedá v plném rozsahu spokojeně a svobodně žít.

Pokud někdo dosahuje štěstí na úkor pocitu štěstí někoho jiného, vylučuje sám sebe ze společnosti, která o šťastný a spokojený život v zemi usiluje. Jenže v každé společnosti najdeme takové jedince: zloději a podvodníci jsou součástí lidské civilizace od jejího prvopočátku, nejrůznější příživníci zneužívající dobroty a solidarity ostaních tady také byli a jsou od nepaměti, a asi nikdy nevymizí. V dějinách se s lidmi odmítajícími žít podle pravidel nastavených v rámci ať již psaných či nepsaných zákonů zacházelo různě. V našem století se v části světa, kterou považujeme za civilizovanou, vyvinulo právo, a v dimenzi právního státu se s každým má zacházet bez rozdílu podle platných zákonů a nařízení. Přitom jsme si stanovili alespoň v našem vlastním státě lidský život za nejvyšší hodnotu, přečiny ohrožující zdraví a život člověka považujeme za nejvíce trestuhodné ze všech. Následuje stupnice obsažená v trestním zákoníku, známe i přestupky a tresty v rámci občanského práva.

V naší zemi máme v naprosté většině dobré zákony, a máme takové právní prostředí, které při dostačující vymahatelnosti tohoto práva zaručuje řečeno s J. A. Komenským „nápravu věcí lidských“.

 Stoupenec likvidace Romů jinými slovy prosazuje genocidu, a už jeho slova jsou trestná, neboť šíří nenávist proti rase, což je v naší zemi trestný čin. Všichni svědci jeho slov mají povinnost tento trestný čin ohlásit.

Právník vyučující právo a zároveň během přednášky spekulující o průběhu tzv. Sametové revoluce si neuvědomuje rozdíl mezi přednáškou pedagoga a projevem politického názoru.

Žena horující pro vládu silné ruky nepřemýšlí o dopadech přeměny parlamentní demokracie v autoritářský režim. Jeji přesvědčení, že stát lze řídit jako firmu, naráží hned zpočátku na jeden základní fakt: člověka, který ve firmě nepracuje dostatečně pro její prospěch, lze jednoduše z práce vyhodit. Občana, který sám nepracuje pro dosažení alespoň vlastního stěstí způsobem nenarušujícím štěstí ostatních však ze státu vyhodit nelze. Tedy alespoň ze státu, který chce zůstat demokratickým.

Pokud by byly v praxi realizovány všechny tři shora zmíněné postoje, česká společnost vskutku míří ke společenské sebevraždě. Pokud by takové názory nabyly v naší společnosti většinu, nezbude svodomyslným a myslícím lidem nic jiného než emigrace. Aby se tak nestalo, zbývá těm svodomyslným a myslícím jediné: začít s podobnými názory veřejně bojovat, dokud je čas.