Poslední události ve Spojených státech amerických svědčí o ohrožení demokracie. A k něčemu podobnému může dojít kdekoliv na světě.
Obrázky z washingtonského Kapitolu (The United States Capitol), sídla nejvyšších amerických zastupitelských sborů Kongresu (Sněmovny reprezentantů) a Senátu USA, 6. ledna 2021 přepadeného, dobytého a zpustošeného zmanipulovaným davem viděl celý svět. Jsou na nich příznivci prezidenta Donalda Trumpa, kteří uvěřili lžím a výrokům plným nenávisti. Nejdůležitější je však odpověď na otázku, kdo je zmanipuloval. Byl to sám prezident Spojených států amerických Donald Trump. To, že mu uvěřili, jim však nelze klást za vinu. Prostý člověk se dnes ve světě plném rozporuplných výroků někdy i vysoce postavených lidí nedokáže zorientovat.
Ten, kdo si myslí, že v jeho zemi se nic takového stát nemůže, se velice mýlí.
Je přirozené, že většina lidí hledá názorově další názorově blízké, protože v houfu se každý cítí silnější, než když je sám. Pokud se však přidávají k těm, kteří podlehli lžím a nenávisti, stávají se plamínkem přidávajícím se ke stále silněji hořícímu plameni, který může spálit svět. A takový ničivý požár se může rozhořet kdekoliv.
Každému ničivému požáru je třeba se začít bránit, dokud je v počátcích. Protože čím silněji se rozhoří, tím složitější bude jej uhasit.
Kdo a co je tedy na vině za to, že svět se ocitá na pokraji ohnivé propasti? V prvé řadě jsou to jedinci šířící lež a nenávist. Hned za nimi je to neschopnost společnosti se vůči nežádoucímu vývoji bránit, i když to není až tak složité.
Každé lidské společenství potřebuje vládu. Bez vlády přichází bezvládí, chaos. V České republice žijeme v politickém systému zastupitelské demokracie, který určuje, komu na určitý čas svěřujeme do rukou vládu. Zastupitelská demokracie je svým způsobem luxus: umožňuje nám žít a pracovat, aniž bychom se museli neustále starat o ochranu našich životů a možnosti vykonávat práci, díky které získáváme prostředky k živobytí. Tuto starost, tuto ochranu prostřednictvím zastupitelské demokracie svěřujeme lidem, které si volíme jako své politické reprezentanty, kterým svěřujeme do rukou státní moc a vládu.
Každý člověk je však jen člověk, tedy občas i chybující jedinec. Chyby může udělat i ten, komu byla svěřena do rukou moc a vláda. Je zde pouze jediná otázka: je chyba napravitelná? Pokud ano, můžeme ji připustit, omluvit se za ni a udělat vše pro nápravu. Můžeme? Ne, musíme! Zejména když jsme těmi, kterým byla svěřena do rukou moc a vláda.
Co však dělat v případě, že velmi závažného pochybení se dopustí ten, kterému jsme do jeho rukou předali moc a vládu? Co dělat v případě, kdy takový člověk navíc odmítá své pochybení, není schopen rozeznat chybné jednání od správného, a je přesvědčen o své pravdě, tedy obelhává sám sebe a podléhá vlastní lži? Nemáme-li v rukou nástroje předem připravené pro takový případ, jsme ve velmi složité situaci. Je přirovnatelná k situaci, kdy hoří a my nemáme požár čím uhasit. Je tedy nutné takové nástroje vyrobit.
Vzpomínám si na dobu těsně po pádu totalitního režimu v devadesátých letech minulého století po tak zvané Sametové revoluci. Tehdy naše zastupitelské zákonodárné orgány schvalovaly nové zákony. Mnozí zahraniční odborníci tehdy říkali: vaše zákony nejsou špatné, jsou dobré, jen se musíte naučit se jimi řídit a vyžadovat jejich naplňování, a patřičně trestat jejich porušování. Jinak jsou k ničemu.
Od té doby se však svět, ve kterém žijeme velice změnil. Ta samá budova budova Kapitolu, ve které 6. ledna k incidentu, jenž vejde do dějin došlo, byla v devadesátých letech přístupná veřejnosti při velice mírné ochraně. Stačil průkaz totožnosti a uvedení důvodu návštěvy, a každý byl vpuštěn dovnitř bez problémů. Něco takového si dnes nedovedeme představit. Co se to vlastně stalo?
Přibylo lží, přibylo nenávisti. Společnost je stále více polarizována. Tábory těch, kteří podléhají manipulaci, lžím a nenávistným výzvám k nejrůznějšímu porušování platných pravidel a zákonů jsou téměř stejně početné jako tábory lidí, kteří si zachovali jakž takž zdravý rozum. A každý jedinec z každého z proti sobě nesmiřitelně stojících táborů je přesvědčen o své pravdě.
Díky polarizované společnosti se ocitáme na pokraji propasti. Spolu s námi na tom pokraji stojí také demokracie, i samotný systém zastupitelské demokracie, zatím při veškeré své nedokonalosti stále ještě ten nejlepší systém správy věcí veřejných, tedy světa, ve kterém žijeme.
V této chvíli již nestačí trvat na dodržování našich platných právních předpisů, psaných vyhlášek a zákonů. Existují totiž i nepsané zákony, jak například slušnost, úcta k jinému názoru a jeho respektování i když s ním nesouhlasíme, odpor k násilí, schopnost čestně unést prohru a porážku, uznání kvalit vítěze nad námi. A hlavně zásadní odmítnutí lži a nenávisti.
Dají se nepsané zákony vymáhat? Lze prosazovat nepsaná pravidla umožňující existenci v konfliktní době a v demokracii, která sama o sobě od nepaměti stojí na konfliktu mezi jedněmi a druhými, ale na konfliktu řízeném a probíhajícím v duchu fair play? V této chvíli těžko. Protože k tomu nemáme nástroje, případně je máme a nevyužíváme je.
A přitom by stačilo málo: například uplatňování známého principu „Třikrát a dost!“ Zalžeš jako veřejný činitel jednou, případně dopustíš se nenávistného výroku poprvé, dobrá, nikdo není bez chyby. Uděláš to podruhé? Musí přijít varování – ještě jednou, a přijde postih. Zalžeš jako veřejný činitel potřetí? V té chvíli musí přijít postih: odnětí možnosti masové komunikace. Odnětí možnosti vystupování v médiích, vymazání účtů na sociálních sítích, prostě izolace od veřejnosti a zabránění dalšího veřejného působení. Takové opatření lze uplatňovat pouze po právoplatném soudním rozsudku. Při dodržování pravidla „padni komu padni“. Zalže třikrát prezident? Jeho chyba, v médiích už se neobjeví. Zachová se podobně premiér, člen vlády, nebo jiný zvolených zastupitel na jakékoliv úrovni? Opět přijde uplatnění platného zákona.
Dostáváme se k nejožehavějšímu okamžiku. Známé je rčení „není žalobce, není soudce“. A mnozí toto rčení využíváme, děláme věci, které se dají zařadit mezi to „co slušný člověk nedělá“ dokud nás někdo jak pachatele nežádoucí a nepřijatelné činnosti neoznačí. A to přesto, že v našem právním řádě máme následující ustanovení:
Povinnost oznámit přípravu nebo páchání trestného činu nebo skutečnost, že trestný čin byl spáchán, je zakotvena v § 367 a § 368 trestního zákoníku. Tato povinnost se týká konkrétních vyjmenovaných trestných činů. Pokud tak v uvedených případech neučiníte, dopustíte se trestného činu nepřekažení trestného činu nebo neoznámení trestného činu. Nepřekažení nebo neoznámení trestného činu není trestné (vyjma případů vyjmenovaných v zákoně), pokud tak nelze učinit bez značných nesnází, nebo pokud byste sebe nebo osobu blízkou tak uvedli v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání.
Šíření nenávisti je v jistých ohledech trestným činem, lež je zatím přestupek, pokud se prostřednictvím lži nedosáhne vyčíslitelného nezákonného prospěchu nebo možného definovaného poškození jiného člověka. Pak se také stává trestným činem.
Je tedy dnes žádoucí začít chránit demokracii proti lži a nenávisti. Jinak nad námi zvítězí, a nikdo neví, na jak dlouhou dobu.
