Komu a čemu slouží zákony.

Každá vláda na světě, která je pouze výtvorem síly a násilí, a také je s jejich pomocí udržována, nemá právo na existenci. Každý politik, který se do své funkce dostal a nadále si ji chrání silou a násilím, si zasluhuje svržení z funkce a zatracení. Síla a násilí však mohou mít různou podobu a různý obsah.

Nemusí jít jen o sílu vojenskou a policejní, kterými se udržují u moci totalitní režimy a jejich politici. I v demokratických systémech a v demokratických zemích se můžeme setkat s uplatňováním různých forem síly a násilí za účelem dosažení moci a udržení se u ní. Síly, které v takových systémech bývají k účelu dopomoci si k vládě, k funkcím ve vrcholné politice a tudíž k podílu na  moci, nemusí být na první pohled zřejmé a neviditelné.

Podívejme se na současnou Českou republiku pod úhlem pohledu shora řečeného.

U moci se u nás od roku vzniku nynějšího státu v roce 1993 udržují dvě hlavní politické strany, ODS  a ČSSD. Současnou vládní koalici tvoří ještě  TOP 09 – což jsou dvě politické strany v jedné: část vznikla odtržením se od KDU-ČSL a druhou část tvoří politický subjekt Starostové a nezávislí (STAN). A pak tu máme ve vládě ještě podivný subjekt s názvem LIDEM. Je to skupinka poslanců, jejichž legitimita je diskutabilní,  zvolených za Věci veřejné, kteří se oddělili od původního legitimního politického subjektu, voleného částí voličů. Všichni vyjmenovaní tvoří a schvalují zákony, jimiž se řídí život v našem státě.

Komu a čemu mají zákony sloužit?

Zákony jsou nástroje k uplatňování a naplňování úlohy státu. Jsou to de facto pracovní nástroje každé vlády. Zákonům se také jinými slovy říká právní norma. Slyšíme zde ozvěnu slov právo, právní princip.

V dávných dobách se říkávalo: Právo musí být v souladu s Boží vůlí. Nemusíme však být všichni lidmi v Boha věřícími, nicméně právo bychom měli vnímat přesně v duchu tohoto historického morálního imperativu. Jinými slovy můžeme požadovat, jak to kdysi formuloval filozof John Locke, aby „osoba stvořená jinou (v teologickém smyslu) se podřizoval předpisům svého stvořitele.“

Co to znamená?

Poslanci, kteří schvalují zákony, jsou zvoleni (stvořeni pro výkon své funkce) veřejností.

Zákony by tedy měly sloužit především veřejnosti. A veškeré právní normy, počínaje obecními vyhláškami, včetně vyhlášek vlády a různých obecně platných nařízení, by měly sloužit správě věcí veřejných (a ne Věcím veřejným (míněna ona politická strana), a ne ODS, ČSSD, TOP 09, LIDEM, atd., atd.) Ne obecním radám, ne stávajícím starostkám a starostům k udržení se ve  funkci.

A čeho jsme v posledních letech svědky?

Volební zákony slouží hlavně parlament ovládajícím stranám. Jsou koncipovány tak, aby pokud možno co nejvíce zvýhodnily ty politické subjekty, které jsou u moci. Zákon o parlamentních volbách umožňuje výkon poslanecké funkce poslancům zvoleným za úplně jiný politický subjekt a program, než které reprezentovali ve volbách, ba dokonce umožňuje výkon poslanecké funkce z vězení po právoplatném odsouzení zákonodárce.

Zákon o přímé volbě prezidenta je tak nedokonalý, že umožňuje dosažení prezidentské funkce pomocí kampaně s netransparentním financováním. O možné  a nepostižitelné nekorektnosti souboje o post hlavy státu nemluvě.

Řada dalších zákonů nahrává k obohacování těch, kteří je schvalují, případně slouží k obohacování lobbyistických skupin. Viz právní předpisy o S kartě, zákony upravující hospodaření v lesích, v energetice, atd.

A jakou to sílu a násilí uplatňují všichni, kteří jsou momentálně u moci?

(Nelze paušalizovat, takže na tomto místě je nutno říci, že všude se najdou i politici slušní a poctivě naplňující svůj mandát. Pouze to vypadá v reálu tak, že tito jsou v menšině.)

Ta většina uplatňuje moc peněz, ke kterým se dostala díky hlasům svých voličů, z velké části k udržení se u moci. Arogantně přistupují k jakékoliv oprávněné kritice. Politickým násilím se zbavují konkurentů, případně znepříjemňují život jednotlivcům uplatňujícím pozici v opozici.

Důsledkem toho všeho je znechucení občanů, kterým má legislativa, tedy zákony jako takové, sloužit především, znechucení nad státem a jeho úlohou, nad politikou jako takovou. A to je velmi nebezpečné. Pro demokracii, pro nás pro všechny.