Každý, kdo přemýšlí o stavu světa ve kterém žijeme, a není slepý, to musí vidět. V naší zemi, ale nejen v ní, stoupá počet lidí žijících na hranici chudoby. Celosvětově roste napětí mezi majetnými a nemajetnými. Devastace životního prostředí je k vidění téměř na celé planetě. Devastace politiky coby nástroje správy věcí veřejných, a její proměna na jeden z druhů byznysu, je průvodním jevem parlamentních demokracií. Odklon od sociální role státu v naší zemi nahrává extremistům, a mohli bychom pokračovat.
Narůstá krize tradiční křesťanské rodiny. O kvalitě rodinných životů lidí žijících v částech světa, kde lidé vyznávají jiná náboženství, toho moc nevíme, ale o mnoho lepší to také nebude.
Naše éra rozhodně není érou rozmachu lidstva a věkem, na který se bude vzpomínat jako na „zlatá léta“. Ale i když mnozí tvrdí, že tato civilizace je na cestě k zániku, já si to nemyslím. Oporu k jinému, nadějnému názoru tentokrát beru, světe div se, z vyjádření Václava Klause. I když s ním v naprosté většině toho, co k receptům na prosperitu světa přidává, zásadně nesouhlasím, minimálně jednu pravdu bývalému prezidentu upřít nemohu. Ke všem varovným prognózám o devastačním dopadu činnosti člověka na stav světa je totiž nutno přidat jeho myšlenku (volně parafrázuji): „Jak víte, že nebude objeveno něco, co vaše katastrofické vize definitivne pošle k ledu? Schopnosti lidského ducha jsou nekonečné.“
Ano, s tím nelze než souhlasit. Ale aby tato Klausova myšlenka byly naplněna, je nutná celosvětová revoluce v myšlení.
Na prvním místě je nutné nadřadit ve školních osnovách výuku humanitních oborů nad ostatní. A to tak, aby se společenské vědy staly prioritou, aby se děti a mládež v první řadě učily, že peníze a hmotný blahobyt patří sice k tomu, co je důležité, ale že jsou věci ještě důležitější. Jinými slovy: musíme se naučit poměřovat míru pocitu spokojenosti a životního štěstí jiným způsobem, než sledováním růstu HDP.
Vědecký a technologický rozvoj naší civilizace je také věc velmi dobrá a prospěšná, ale je důležité, čemu a komu slouží. Ilustrovat tento požadavek můžeme připomínkou největší tragédie lidstva, způsobené největším objevem lidstva. Einsteinova rovnice E = mc2 je teoretickým základem současné jaderné energetiky. Zároveň se stala základem nejstrašnější zbraně lidstva, schopné zničit život na planetě Zemi. A s jadernou energetikou také neumíme zacházet tak, aby neohrožovala naše životy i život příštích generací (viz úložiště jaderného odpadu). Prostě a jasně: když technnický pokrok předběhne pokrok v myšlení, není to dobré pro lidstvo ani pro planetu Zemi.
Už Maxim Gorgij na začátku minulého století prohlásil: každá revoluce musí být provázena revolucí ducha. Jsem si jistý, že k revoluci ducha nazrál čas. A že bez ní lidstvo nepřežije. Takže doufám v co nejrychlejší naplnění myšlenky Václava Klause: už aby ty zásadní objevné myšlenky přišly, ale nejen v oblastech přírodních věd, nejen v technickém myšlení, ale v té základní vědě, ve vědě o smyslu života jako takového. A zároveň si myslím, že právě v této vědě už možná všechno objeveno bylo a je to obsaženo v moudrosti filozofů, stačí jen jim naslouchat a jejich moudrost nadřadit nad vše, co učíme naše děti.
