Můj přítel schizofrenik mi napsal: asi bych si měl sbalit batoh a emigrovat. To co se v naší zemi děje kolem mé nemoci po té smutné události se smrtí studenta zabitého schizofreničkou, přesahuje zdravý rozum. Začínám se bát.
Na začátku musím vyjádřit upřímnou a hlubokou soustrast rodině Petra Vejvody ze Žďáru nad Sázavou, která přišla o syna. Smrt mladého člověka vždy bolí, a tahle navíc byla zbytečná a vůbec k ní nemuselo dojít. Stačilo mít v naší zemi propracovaný systém dohledu nad chováním pacientů kteří jsou povinni brát medikamenty, aby se nestali nebezpečnými sobě a okolí. Věřím, že k posunu v legislativě v tomto směru dojde.
Teď se však chci zastat schizofreniků. Naprostá většina jedinců postižených touto chorobou svoji nemoc s pomocí lékařů zvládá. Bylo tomu tak i v minulosti dávné i bližší: Pro schizofrenii byl opakovaně hospitalizován např. nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1994 John Nash či básník a překladatel Ivan Blatný. Schizofrenií trpěli také Issac Newton, anglický fyzik a matematik, Vincent van Gogh, nizozemský malíř, Johanka z Arku, francouzská národní hrdinka, Georg Fridrich Händel, německý hudební skladatel, Eduard Einstein, syn Alberta Einsteina, Syd Barrett, člen skupiny Pink Floyd.
Společnost jedenadvacátého století by neměla ze svého středu vylučovat jedince jen proto, že jsou jakkoliv nemocní, pokud se jejich nemoc dá léčit a kontrolovat. A to lze v naprosté, téměř úplné většině případů, neboť lékařská věda i praxe pokročily natolik, že schizofreniků se není třeba obávat. Samozřejmě – nesmí dojít k takovému pochybení, v jehož důsledku zahynul zbytečně nadějný mladý muž. Udělejme tedy to jediné, co je teď možné a navýsost důležité: vyvoďme z této zbytečné smrti důsledky, aby se už něco takového nemohlo opakovat. Alespoň tak budeme moci říci s bolestným poděkováním za oběť života: přece jen úplně zbytečná nebyla, pomohla zabránit dalším tragédiím.
