Zpráva z tisku: Počet neúplných rodin s dětmi v ČR rychle roste. Od roku 1995 se podle údajů Českého statistického úřadu počet neúplných rodin se závislými dětmi do 26 let zvýšil o polovinu na 256 tisíc. Pouze s jedním rodičem žije podle statistik už zhruba 22 procent českých dětí, tedy asi 400 tisíc.
Často slýchám stížnosti na to, že občan České republiky má velmi malou možnost ovlivnit pozitivně vlastní život. Lidé si stěžují na politiky, na zaměstnavatele, na protivné spolupracovníky, na nepoctivce všeho druhu. Ale jednu ze stížností, a přitom jde o stížnost velmi důležitou a svým způsobem zarmucující, neslyším téměř vůbec. Jde o postesknutí dítěte, že se jeho rodiče rozcházejí. Ty děti si málokdy stěžují, ale o to více trpí. A my dospělí můžeme jejich utrpení zmírnit, ba zastavit – toto ovlivnit je často jen a jen v našich silách.
Nechci tady diskutovat o těch případech, ve kterých se matka rozhodne přivést na svět dítě s tím, že otce dítěte potřebuje jen k oplození, případně porodí „dítě ze zkumavky“ rozhodnuta, že s mužem žít nechce, a svému dítěti otce ani nedovolí poznat.
Chci jen zdůraznit, že pokud něco můžeme opravdu ovlivnit sami, pak je to budoucnost našich dětí příkladem života ve šťastné úplné rodině. Je přece každému jasné, že život dítěte v úplné rodině je většinou šťastnější, než v rodině, kde jeden rodič schází, případně neplní svoji roli.
Jaksi nám málo dochází, že to nejdůležitější, co dětem předáváme, je způsob, jak se dívat na svět. Model, jak žít. Jak vycházet s lidmi, a to především s těmi nejbližšími, s příslušníky rodiny. Zážitky z dětství, a zejména ty spojené se způsobem, jak se k sobě chovali naši rodiče, v nás zanechávají trvalou stopu. Profesorka Jana Marhounová v úvodu ke své knize Život jako štafeta píše: „Je to jako předávání kolíku ve štafetovém běhu. Dědové a babičky rodičům, rodiče zase nám a my zase svým dětem." Život jako štafeta. Jenže zatímco v některých rodinách je ten kolík z mahagonového nebo voňavého santalového dřeva, pěkně vyřezávaný a naleštěný do krásy, v jiných dostává nastupující generace do ruky kus ušmudlaného klacku. A dovolím si říci, že dítě z neúplné rodiny dostává kolík, který by ani předáván dál být neměl.
Je mi velice líto dětí, jejichž rodiče se rozcházejí. Ty děti na rozchod rodičů vždy doplatí. Vím, že těžko lze kohokoliv nutit k životu s partnerem, se kterým žít nechce. Jsou-li však v takovém vztahu už na světě děti, apeluji na všechno, na co se ještě apelovat dá: vaše dítě je to nejdůležitější ve vašem životě a stojí za to potlačit v sobě všechno, co vás vede k nesouladu s druhým rodičem vašeho dítěte, potlačit všechno co se ještě potlačit dá, a na druhé straně hledat byť jen střípky naděje, že by se vzájemný vztah vás rodičů zejména malých dětí mohl ještě napravit. Protože jednou budete staří, život uplyne, a nezbude vám nic, než láska vašich dětí. Snažte se ji neztratit, a dokud to jen jde, bojujte o vlastní rodinné štěstí v úplné rodině.
