Pohádka. Už to slovo samotné nese v sobě kouzlo. Tedy něco tajemného, něco, co má schopnost dát věcem skutečným jinou a nečekanou podobu, jiné a nečekané vlastnosti. Právě pro tuto schopnost proměnit skutečný svět ve svět, ve kterém je možné úplně všechno, mají pohádky rádi děti i dospělí.
Pro uvedení dítěte do reálného světa je v nejranějším věku pohádka prostředkem, který využívají lidé všude na světě. Rodiče vyprávějí dětem pohádky před usnutím, aby navodili krásné sny. Jiné pohádky se vypravují tehdy, kdy chceme dítě zaujmout, tedy upoutat jeho pozornost a nasměrovat ji na vnímání věčně stejných a stále platných rysů a vlastností dobra a zla, i na věčný souboj mezi dobrem a zlem. A dokonce i to, že v některých pohádkách, a takových není málo, zlo nakonec nad dobrem zvítězí, si lidstvo samo do pohádek vtělilo jen a jen pro posilování schopnosti zlo jako takové rozeznat a tím získat více šancí nakonec nad zlem zvítězit.
Žijeme však dnes ve světě,ve kterém se i pohádky staly předmětem byznysu. Pohádky se prodávají jako zboží, a jak už to v obchodě bývá, nejdůležitější je zisk. Jenže je tu jistý problém. Běžné zboží lze reklamovat. Pohádkovou knížku, kterou koupíme, aniž bychom si ji předtím důkladně prohlédli, můžeme, zklame-li nás, nechat ležet v knihovně. Navštívíme-li však s dítětem filmové či divadelní pohádkové představení, reklamace je nemožná. I kdybychom se rozhodli v průběhu produkce odejít, vstupné nám nikdo nevrátí. Škodu, kterou utrpí naše peněženka, lze ještě jakž takž oželet, ale horší je to se škodami trvalejšího rázu, které může utrpět mysl našeho dítěte.
Rodiče potřebují, aby jim jejich děti, alespoň do určitého věku, a nejraději po celý život, měly důvod věřit. Rozumní rodiče proto přemýšlejí o všem, co dětem říkají. Jsou rodiče, kteří si přejí, aby jejich děti byly rozvíjeny v co nejširších oblastech, a proto dbají na jejich duševní i tělesný rozvoj, vodí děti do divadel, na výstavy a koncerty, a také s nimi sportují a chodí do přírody. To vše s vírou, že každá aktivita a každý vjem rozvíjí jejich dítě kýženým směrem.
A pak to jednou přijde.
Dítě se vrátí ze školky, a povídá: „Dnes u nás bylo divadlo. Přijela pohádka. O neposlušných kůzlátkách. Ta liška byla legrační, ale kůzlátka ji přeprala, liška dostala na zadek, a já jsem ji taky plácl.“ Rodič se může snažit vysvětlit svému potomku, že liška kůzlátka neloví, že do téhle pohádky patří vlk, ale potřebná důvěra je nalomena.
Když jsem se v tomto případě měl možnost zeptat přímo autorů dotyčné pohádky, proč v ní nebyl vlk, který tam přece na rozdíl od lišky patří, neboť liška loví spíše drobná zvířata, odpověď mne šokovala: „My jsme v žádném obchodě plyšového vlka nesehnali, ale lišky byly.“
Jiný příklad a známá pohádka O Červené Karkulce. Hned na začátku se otevře opona, a na docela hezky vystavěné scéně se mezi stromy honí vlk s myslivcem. Myslivec běhá s puškou v ruce, vlk vesele skotačí, a děti v hledišti od samého počátku jásají, smějí se a baví. A vlk i myslivec zůstávají směšnými šášuly až do konce. Je veselo, a hned je také jasné, o co autorů a hercům v jedné osobě jde: hlavně, aby bylo veselo! Děti dokonce radí vlkovi, jak se dostane k babiččině chaloupce. Vlk se z obávaného predátora stává kamarádem. Tady už něco vážně skřípe…
Ano, chceme-li dostat dítě do divadla namísto toho, aby toužilo po posezení před televizní obrazovkou, je třeba, aby se děti v divadle i na pohádce bavily, radovaly a smály. Zábavnosti však nemusí být dosahováno jen komediálností a směšností. Jsme přece v pohádce! A dítě v hledišti můžeme díky možnostem divadelních prostředků zaujmout a okouzlit jevištními kouzly natolik, že i rozplakané dítě zapomene na pláč. A do pohádky patří radost i veselí, ale také smutek a třeba i strach. Proto, že všechny tyto emoce patří k životu, a kdo nemá schopnost je pocítit, není úplným člověkem. Podaří-li se pak na jevišti smutek a strach překonat byť třeba jen dobrým kouzlem, dáváme dětem sílu na zvládání všeho zlého, co je v životě čeká.
Odpovědnost všech divadelníků, kteří hrají pro děti, je obrovská. Dětem pomáháme v orientaci ve světě, který na ně čeká v dospělosti. Pomáháme jim najít si v životě roli, která odpovídá jejich naturelu i schopnostem. Seznamujeme je s krásou slova, hudby, obrazu. Rozvíjíme jejich fantazii, obraznost a tvůrčí schopnosti. A pomáháme jim při hledání odpovědi na základní otázku: co je dobré a co je zlé, a na jakou stranu se v reálném životě postavit.
Matení pojmů ve jménu co největší zábavnosti a prodejnosti pohádek je tím nejhorším, co můžeme dětem, a v konečném důsledku i jako dospělí sami sobě, udělat.
