i ona se stala symbolem. Symbolem na víc než symbolické datum.A je dobré si ve dny Sváteční připomenout.
Narodila se na Královských Vinohradech do rodiny se silně protirakouským smýšlením.
Za účast na protiválečných demonstracích byla vyloučena ze studia na gymnáziu.
Aby na jiném, kam ji byl umožněn přestup roku 1921 nakonec odmaturovala.
Na Právnické fakultě promovala roku 1926.
Mezitím se uskutečnilo osudové setkání s Františkou Plamínkovou, radní a budoucí senátorkou.
Ženou angažující se jak v domácím, tak mezinárodním ženském hnutím.
A ženou rovněž velmi inspirativní.
Krátce po ukončení studií se provdala za Bohuslava Horáka, aby se jim roku 1933 narodila dcera Jana.
Angažovala se jak politicky v Československé národně socialistické straně.
Tak v celé řadě spolků se sociálním aspektem.
Její účast v protinacistickém odboji je vlastně jen vyůstěním dosavadního života a postojů.
Zatčena je v roce 1940 a následně odsouzena k smrti.
Trest zmírněn na doživotí.
Po osvobození je jedním ze svědků v procesu s K.H. Frankem.
Vrací se do Prahy i politiky.
Je zvolena do parlamentu, kde působí až do komunistického puče 1948.
Po něm nedbá varování přátel a odmítá emigraci.
Znovu zatčena je 27.září 1949.
31. května 1950 začíná vykonstruovaný proces po vzoru Sovětských čistek z třicátých let.
Zmanipulovaný národ řve po trestech smrti.
A volají po nich i státní zástupci ve službách zločinného režimu , Vieska, Urválek a Brožová.
Dočkají se. Buchal, Kalandra, Pecl a ona.
Jediná žena.
Nic nepomáhají žádosti o milost, Einsteina, Churchilla a mnohých ostatních.
Milada Horáková je obzvláště trýznivým způsobem pomalu udušena 27. června 1950
Do poslední chvíle nezlomená.
