Ryba

Seděla vedle něj v kupé odpoledního vlaku. Zády opřená o vysloužilý koženkový potah. V letních šatech s květinami, na hlavě klobouk ze širokou růžovou stuhou. Ruce překřížené v klíně. V tváři měla výraz jako prvňačka.

Skutečný věk ale prozrazoval dospělý, i když deformovaný obličej, oblečení a fakt, že tady seděla sama. Dost se potila a v pravidelném rytmu kolébala hlavou sem a tam. Kdyby měla na uších sluchátka, asi by se tomu nepodivoval, ale ona je neměla. Jen přivřené oči, na tváři úsměv a ten kolébavý pohyb ze strany na stranu…Hlava jako loď, která se zmítá ve vlnách.

Nevěděl proč, ale nějak měl nutkavý pocit ji oslovi, a i když to běžně rozhodně nedělal, že by komunikoval s neznámými, rozhodl se k akci.

„Co posloucháš?“ zeptal se a drcl do ní opatrně loktem. Nadskočila, udiveně otevřela oči a chvíli se na něho soustředěně dívala. Pak trochu nesrozumitelně pronesla: „Ahoj.“

„Ahoj, tak co posloucháš?!“ zopakoval důrazněji.

„Hudbu,“ řekla s potutelným výrazem v tváři. Zároveň si trochu odsedla a otočila hlavu stranou. Jako by kormidlo hlavové lodi prudce zatočilo doprava poté, co bokem projela jemná vlnka. Čelem se opřela o skleněnou výplň okna.

„Vidíš ty ryby?“ zeptala se nahlas a zdánlivě jako by nikoho. Prst přitom zapíchla do skla. Pochopil, že je otázka zřejmě směřovaná na něj a přistoupil na její hru. Nikdo jiný ostatně v kupé nebyl a oni jako by se na chvíli podivně propojili a semkli. On byl jediný, kdo v tu chvíli může rozumět a rozumí.

„Myslíš tu duhovku támhle?“ ukázal prstem do krajiny. „Jasně, že ji vidím. Je nádherná. Podívej, jak otevírá ústa a filtruje vodu!“ odpověděl. Za okny se přitom stromy máchaly v letním slunci. Rozhled hýřil barvami a nebe bylo až hříšně modré. Vlak jel tiše. Bylo snadné připadat si jako v kajutě na lodi.

„Vodu? To ne! To je mluvící ryba! Říká mi, že je v moři plno jiných ryb a že ona je přivedla ke mně.“ Opáčila a podívala se mu náhle do očí. „Chápeš to? Budu mít v pokoji ryby! Tatínek mi to zakázal. Řekl: Žádné ryby, žádné moře!… Jako by se ryby a moře daly zakázat!“ odmlčela se na chvíli. „Tahle za mnou chodí pravidelně. Slyším pak tu hudbu a vlny,… a šumění… Ona připluje a pořád mi povídá, že ryby na mě čekají. Že patřím k nim. Že jsem taky ryba,“ dodala s rozzářeným obličejem a notnou dávkou emocí, než se znovu ztratila ve svém vlastním světě.

Nevěděl co říci. Sledoval její hlavu, jak se znovu houpe v rytmu neviditelných vln. Sem a tam, tam a sem. Kolem očí měla několik vrásek. Mohlo být jí lehce přes třicet, ale u těchto lidí je to jen stěží odhadnutelné. V tváři měla jasné rysy Downova syndromu. Na rozdíl od něj vypadala uprostřed svého moře šťastně.

Trochu si odsedl a mlčel, než je vyrušil poněkud překvapivý zvuk otevírání dveří kupé. Dovnitř vkročil muž. Asi padesátiletý hezoun. V ruce třímal dvě kávy v plastových kelímcích. Položil je na odkládací stolek a usadil se do sedadla s číslem 17.  Poklepal na ni a gestem jí naznačil, že je tady. Jednu z káv jí nejdříve osladil, zamíchal a pak podal.

Usmála se a s chutí se napila.

Dál byli tiše. Jen to šumění vln jako by se zhmotnilo i kolem něj. Byl uprostřed moře a nepřestával po očku nakukovat na tu podivnou dvojici. Pozoroval její hlavu. Byla jak bójka. Jako něco, o čem víš, že mít to blízko, znamená bezpečí. Stále se dívala skrze sklo do krajiny. Stromy, domy, auta a lidé se míhali sem a tam…, růžová mašle poposkakovala po klobouku. Muž na ni hovořil, laskavě a jemně, v krátkých větách, jak se hovoří na dítě, ale další slova mu unikala. Pak si před sebou rozevřel noviny a četl, zatímco ona stále plula vlnka za vlnkou a okraj jejího klobouku přitom kopíroval koleje.

Když o půl hodiny později vystupoval, nedalo mu to, aby se prošedivělého hezouna, jenž byl zjevně jejím otcem nezeptal: „Jak se jmenuje?“

Muž udiveně zvedl hlavu a rozmrzele odpověděl: „Izabela, ale nechápu, proč vás to zajímá, mladý pane…“

„Povídali jsme si. Myslím, že byste ji měl vzít k moři anebo jí koupit aspoň akvárko a rybičky.“ pronesl k už zasouvajícím se dveřím.

Už neviděl ani neslyšel, jak otec zakroutil hlavou a polohlasem nechápavě prohlásil: „Povídali??? Od narození je němá.“