Něco málo o (ne)snění

Někde jsem četla, že když se vám zdá o exkrementech, máte vyhráno. Zbohatnete, zdědíte jmění po strýčkovi z Ameriky, vyhrajete ve sportce, váš ex vám nechá dům i se zahradou a na rozloučenou vám koupí Porshe atd., atd. 

Ovšem nikde jsem se nedočetla, co se stane, když se vám o exkrementech nezdá.  A teď je místo asi pro pár teček a za nimi i o trochu už odleželé srandy (i když to vážně sranda v přítomné chvíli nebyla). To až s odstupem… i když… musím říct, že jsme se s přítelem dobře bavili. Více asi on.

Takže… teď se mi dva dny po sobě opravdu nezdálo, nýbrž rovnou událo. V tomto směru to byly opravdu velice plodné dny. Začalo to slunovratem. Tedy já si slunovrat spojovala vždycky se začátkem nejkrásnějšího období roku – léta, ale že začne zrovna takto, toho bych se opravdu nenasnila! A zase jsem u toho (ne)snění. Odstartovalo to jediné nevinné noční spláchnutí. Totiž, abyste tomu rozuměli, a sami to jistě znáte, v noci to splachování dělá nezvyklý rachot. Zvláště, pokud bydlíte v panelákovém bytě, je tenhle zvuk schopný probudit půlku rodiny, tedy pokud její členové nemají spaní dřevorubce. Spláchla jsem tedy velice jemně, onou zmenšenou dávkou vody. Nicméně, to, co se dělo pak, moc jemné nebylo. V záchodě a trubkami zjevně propojeném sprchovém koutě ve vedlejší koupelně začalo bouřlivě bublat. Rozespalá jsem tomu ale nevěnovala přílišnou pozornost a šla jsem si znovu lehnout.

Ovšem, ráno už mé pozornosti nic neuniklo. Po vstupu do koupelny kvůli ranní hygieně, jsem se zhrozila. Okamžitě jsem si vzpomněla, jak paní Hegerová procítěně pěje „mám vanu plnou fialek“… V naší nízké vaničce od sprchového koutu fialky opravdu nebyly. A je vám asi jasné, že to tam opravdu moc nevonělo. To, co tam plavalo netřeba rozvádět ani popisovat.  Já sama doma. Přítel na hodině klavíru. Statečně jsem mu nevolala a použila zvon. Marně. Takže až přijel, okamžitě zahájil záchranné práce. Obvolal bytnou, zjistil kontakt na pana údržbáře a od něj se pak dozvěděl, že bude mít čas nejdříve večer. Nedovedete si představit, co to je vydržet do večere bez záchodu. Anebo dovedete, ale představovat si to vůbec nemusíte. Spřádali jsme plány, jak za účelem okupace WC navštívíme protější restaurační zařízení či naše hodné sousedy s prosbou, zda se u nich můžeme vy….

Nakonec přítel zašel koupit hydroxid a zkusil to trochu protáhnout. Na malou to stačilo. Mohli jsme se aspoň vyčůrat a hodně pomalu čekat, až po spláchnutí odteče voda z mísy. A modlit se, aby se obsah opět neprobublal do sprchové vaničky. Večer vše přišel omrknout pan instalatér a na druhý den ráno to jeho partička opravila. Měli takového toho šťouchacího hada a velice pečlivě to jím protáhli. Jako bonus navíc nám zasilikonovali naši kývající se mísu. No, už na ní nebudu jako na vlnách.

Toho jsem si v jiném slova smyslu užila později odpoledne. Zřejmě po konzumaci kombinace melounu, okurkové limonády, zeleninového salátu a zmrzliny. Mimochodem výborné zmrzliny od naší kamarádky Katky. Procházkově jsme si ji tak s přítelem vychutnávali a šli si sednout na kameny v řece, že si opláchneme nožičky. Venku vedro k zalknutí, a šlo tak o příjemné osvěžení zevnitř i zvenčí. Jenže, jen co jsem pohodlně usedla na jeden z kamenů, začalo to. Doslova a do písmene vítr v mých střevech. Okamžitě jsem nasadila zoufalý výraz a tuto nemilou situaci popsala příteli. Na čele mi vyrazily kapky studeného potu. Stočil pohled na mě a bez vysvětlování pochopil. Příjemných 10 minut u vody se změnilo v akutní hledání jakéhokoliv hustšího porostu. Naštěstí se nedaleko nacházela zahrádkářská osada a u ní příjemný lesík nebo spíš hájek...

A tam ... 3x!!! Přítel vzorně hlídal a já děkovala prozřetelnosti, která mi našeptala si do kabelky sbalit dvě celá balení papírových kapesníčků. Jinak nevím, nevím.  Cestou k cca 2 km zaparkovanému autu jsem se několikrát kroutila jako žížala. Krok se mi velmi zrychlil, až jsem si připadala jako Jožka Pribilinec, a to, jen abych co nejdříve byla u auta, autem doma, nebo aspoň v obchoďáku, u kterého jsme parkovali. Tam byla toaleta veřejná. Ale nedalo se nic dělat, musela jsem i uprostřed sídliště. Děkovala jsem Bohu, že sousední město oplývá tolika ostrůvky s opravdu bujnou zelení.  Jinak jsem jako introvert doslova trpěla. Můj oděv – pruhovaná černo bílá sukénka -  mi v tu chvíli připadala přinejmenším jako nepřehlédnutelně fosforeskující negližé. Tak, tak jsem doběhla, vykonala potřebu, rychle zametla stopy a pryč.

A cestou domů ještě několikrát! Než mě konečně uvítala ráno opravená toaleta. Zlatí řemeslníci! Zasloužený komfort, kde jsem trávila ještě několik opravdu „hezkých“ chvilek. Pak jsem si zobla endiaron. A do večera se vystříhala melounu, okurkové limonády a jiných skvělých nápadů, jak se osvěžit a zpříjemnit si krásný letní den.

A závěrem?  Bože, nebo Ty, co nade mnou někde bdíš...Teď bych tedy pár dnů vážně prosila, aby se mi o nich ANI nezdálo...