Tatry neznaj bratry (ani sestry)

Dovolená. Pro některé slovo až magického významu. Pro mne, přesun z místa na místo, kde to bude trochu jinak než doma, ale v podstatě si příliš neodpočinu. 

Mám to tak. Změny prostředí mě zrovna nerajcují a jsem toho názoru, že užít si krásy může člověk i za humny. Ale zase na druhé straně, vidět některá místa by měl. Nicméně, nejsem dobyvatel, pokořitel, lovec známostí, gurmánských a různých jiných zážitků, adrenalinu ani žádných podobných věcí. Sama sebe řadím spíše k takovým domácím puťkám, kterým postačí jen trocha rozletu. Řekněme, že do 50 km od domova je to ideální. Umím si to užít i tak.

Nicméně… Letos jsme s přítelem a jeho 5letým synem dali Tatry. Na týden. Byl to v podstatě můj návrh. Hory miluji. Bratry Slováky taky. Těšili jsme se. Malý byl patřičně nažhaven výhledem prázdninových dobrodružství s tátou, které si ve své dětské dušičce zhmotnil hlavně do podoby aquaparků s obrovskými tobogány. Po několikahodinové cestě, kdy se jako legendární oslík ze Shreka neustále dotazoval „kdy už tam budem?“, jsme se ubytovali a vrhli se do lůna pravého vysokohorského dovolenkování.

První den jsme se rozhodli dojet ke Štrbskému plesu. Procházka kolem něj s možným postupem dále se nám zdála jako ideální program. K nejbližší železniční zastávce jsme se přesunuli autem. Byla to stanice Stará Lesná, a tak tak jsme naskočili do právě přijíždějícího vláčku. Sotva jsme se stačili rozhlédnout byl u nás tehdy ještě sympaticky vyhlížející pán s cedulkou na krku a terminálem v ruce. Uvyklí českých poměrů jsme od něj velmi zdvořile požadovali zakoupení lístků, neb naše nástupní stanice pokladnou ani automatem nedisponovala. Předpokládali jsme tedy, že je to stejně jako u nás a lístky si zakoupíme u průvodčího. Po krátké diskuzi jsme pochopili, že tady je opravdu vše úplně jinak. Sympatičnost onoho pána se pojednou začala rozplývat a krátce na to jsme pochopili, že „u bratov Slovákov nie je sprievodca, ale iba revizor“ a byli jsme s velmi profesionálním ledovým klidem informování, že lístky “sa dajú zakúpiť iba u rošnovodiča“. Hned poté následovalo to, že máme smůlu, ale zaplatíme k ceně lístku 2 eura ještě 10 euro pokuty.

Vysvětlovat mu, že jsme rodina s malým dítětem a zdejší poměry opravdu neznáme, či snad navrhnout lidské a vstřícné řešení, a sice výstup na příští zastávce a zakoupení lístků u onoho „rušnovodiče“, který byl jaksi v prvním vagónu a z toho, kde jsme se momentálně nacházeli se k němu nedalo dostat ani náhodou, byla zbytečná. Nějaká lidskost tady šla úplně stranou. Pán si trval na svém, označil nás docela nevybíravě a zcela konkrétně za černé pasažéry a mlel cosi o tom, že jsme si mohli přece zakoupit lístky přes SMS. Ani argument takové ráže, jakože z firemního tarifu, českého, který oba máme to jaksi nelze, nezabral. A pokuta se z 10 euro zvedla na 20. Ono to totiž bylo 10 euro za každého, malý naštěstí ještě neplatí. Můj přítel nevydýchal jeho nelidskost a vyčůranost, protože jinak se jeho aktivita, kdy po našem nástupu do vlaku přeběhl takřka celý vagón, aby nás polapil, nedala nazvat a opravdu se dost rozčílil. Na pana revizora pokřikoval, označil ho dokonce několika nevybíravými slovy a vůbec to nebylo pěkné… a to vše, aby se mu nakonec stejně omluvil, protože jinak se nedalo. Jako muže ho úplně chápu. První den dovolené a tohle. O peníze tady vůbec nešlo, ale o ten přístup. Pan revizor byl zřejmě dost udupaný egoista, který si zjevně smlsával na případech zvaných „zahraniční turisté“… Později, cestou vlakem ze Štrbského plesa zpět, nás v tom jen potvrdili jiní Moravané, kteří měli zřejmě s tímtéž exemplářem revizora naprosto stejnou zkušenost z předešlého dne. Myslím, že u nás by se k rodině s malým dítětem takhle nikdo nechoval.

Ještě dlouho jsme to pak rozdýchávali. Hlavně nám nebrala hlava ani srdce, že nás dotyčný pán, ke kterému se pak přidal i jeho druhý kolega, oba označili za černé pasažéry a při výstupu ironicky jeden z nich dodal „že keby týmto vozňom neišli, mali byste tu jazdu zadarmo“.  Pánovi jsem, ač mi jeho výrok vehnal slzy do očí, stejným tónem odvětila… „To jste trefil hřebíček na hlavičku, proto jsem komunikaci s tímto arogantním a nelidským pánem – vaším kolegou – započala prosbou o zakoupení lístků. Užijte si těch peněz. To ostatní se vám tak či tak vrátí.“

Zbytek dne jsme si už užili. Vyšlápli jsem si od Štrbského plesa k chatě Solisko a odtud jsme pokračovali až ke kříži na vrcholu Predného Soliska. Z nadhledu ta věc tak nějak vyšuměla a připomněli nám ji až krajané cestou zpět, ale o tom už byla zmínka výše.

Druhý den se jelo na pleso Skalnaté. Lanovkou, pouze tam, zpět jsme měli v plánu jít pěšky. Počasí bylo překrásné, a tak jsem pokračovali ještě výš až pod Lomnické sedlo. Tam už byla lanovka zpáteční. Po krátké procházce nahoře a pokocháním se výhledy, jsme cestovali zpět dolů, abychom nějaký ten čas trávili dole u plesa, malý se vyřádil v dětském parku atp. Tohle zastavení nás stálo zlomenou ruku a opět takovou podivnou zkušenost s ochotou a „lidským“ přístupem bratrů Slováků. Po úraze byste čekali nějaký zájem a starost, zvláště, když jde o pětileté dítě, které pláče bolestí… ale ono nic. Nahoře je jen jakýsi kumbálek, kde sídlí horská služba (která je teď momentálně stejně dole pod lanovkou), ale malý přece neumírá, abyste jí volali…. Takže, poraďte si sami. Dvacet minut čekejte, až vám slečna v pokladně, na kterou se v zoufalství a strachu obrátíte, řekne, že si cestu dolů budete muset zaplatit. Zaplatíte a chcete to mít z krku. Malý už vám na rukou napůl spí, takže se s povděkem přesunete dolů a až teprve v kabince lanovky narazíte na prvního obyčejného Slováka, který vám umí lidsky poradit. „Žádná horská služba, jeďte rovnou do Popradu do nemocnice, tam ho ošetří. Horská by ho tam akorát odvezla sanitkou a malý by byl zbytečně ve stresu a šoku.“ Držíme se jeho rady a půl hodinky na to už sedíme v ambulanci. Velmi milá sestra a doktoři mají opravdu profesionální přístup. Po rentgenu víme, že ruka je zlomená v lokti. Jsme pochváleni zá závěs, ke kterému posloužil přítelův šátek na hlavu, malý dostane sádrovou dlahu a fáč, a vracíme se na apartmán.

Následující dva dny jsou ukňourané peklo. Malý dělá trochu afektované scény, kdykoliv se mu ruky někdo dotkne. Další záchvaty dostává po štípancích hmyzem či třeba poté, co se mu na noze udělá puchýř. Zabili byste ho, i když ho v podstatě milujete. A také mu rozumíte… Je to přeci jen dítě, má bolest a jeho dovolenková iluze o obří skluzavce v aquaparku se minimálně na tři týdny rozplynula v nenávratnu. Místo toho tady s námi dospělými musí pochodovat po jeskyních, horských chodníčcích a dovolíme mu maximálně čvachtat si nohy ve Studeném potoce. Onen alternativní program sice nebyl v plánu, ale nakonec nám ten týden naplnil zážitky až po okraj. U bazénu bychom je neměli. Další dny už ruka tolik nebolí, a v závěru pobytu už v ní malý i tahá kyblík s krmením pro zvířátka na mini farmě u hotelu. Kéž bychom se my dospělí uměli tak brzy se vším smiřovat.

V nás ještě dlouho bude rezonovat „policajný štát“, jak Slovensko označil jeden Moravák zde dlouhodobě žijící, starší pán, se kterým jsme si povídali při pojídání svačinky u Skalnatého plesa. Dal se s námi do řeči potom, co jsem polohlasem konstatovala, že 6 euro za klobásu s krajíčkem chleba a 2 za dvě deci kofoly je fakt docela maso.  Dlouho potom jsme si povídali o lidech typu „revizor“ a o tom, že není zrovna levné na Slovensku žít, že pro nás je to o hodně jiná mentalita. Vítr k nám pak dovál i různé jiné diskuze na podobné téma. U jedné z nich, se mi připomněla scéna, kdy jsem svým dětem vysvětlovala, že to či ono jim nemohu koupit, když už jsme dali tolik peněz za lanovku, vstupné atp.

Přesto přese všechno. Tatry jsou nádherné. Jen jsem se do budoucna rozhodli, že se na ně příště rozhodně radši podíváme z druhé strany, a sice od Polska.