Nářky jedné sekretářky

Sekretářkou se nerodíte. Sekretářkou se prostě stanete časem. Stále mám dilema, zda je to na základě toho, že něco opravdu umíte anebo se podstata tohoto zaměstnání pozná podle způsobu, jakým tlačíte příslušná tlačítka ...

... na kávovaru ve vaší kuchyňce či správného našlehání mléka do šéfovy kávy. Zda se jí stáváte pro respekt a vaše schopnosti být osobností a reprezentovat takto i společnost, pro kterou pracujete, anebo naopak je tady devizou schopnost absolutního přizpůsobení se a potlačení sebe sama.  Někdo by zdánlivě nabyl klamného dojmu, že toto povolání je primitivní a lehké. Já ale po dnešních zkušenostech tvrdím, že zdání opravdu klame a že je to v mnoha případech docela naopak. Pokud je váš šéf aspoň trochu normálním člověkem a řízení zcela neovládlo každou jeho buňku, mohli byste s ním i vyjít. Zvyknout si na sebe a v rámci vzájemného respektování se - i fungovat. V opačném případě ale se zaměstnání stává ocelovou kazajkou, ve které tak nějak na kost vyhubnete, zcela vymizí váš potenciál, zmizí kreativita a nakonec shoříte i vy. Protože váš šéf, se prostě rozhodne ovládnout i vás. Nepopírám, že to některé dámy může bavit. Inu proti gustu, žádný dišputát.

Já jsem se sekretářkou stala po jednom konkurzu, na kterém jsem svatosvatě slíbila, že umím všechno. Dokonce jsem odkývala i znalost anglické telefonní konverzace, jen abych to měla v kapse. Potřebovala jsem práci a oni zkrátka nemohli jinak, než mě přijmout. Na mou obhajobu této zcela nevinné lži nutno říci, že za mé působení coby sekretářky tam, jsem anglicky ani nešpitla. Nepočítám-li skrze zuby scezené občasné hlášky či nadávky, kterými si v cizím jazyce sem tam ulevuji… Zato jsem právě tam vybudovala docela slušnou kariéru v oblasti tlačení již zmíněného knoflíku na kávovaru. A mléko, mnou vyšlehané, bylo doslova jako obláček. Také jsem se nesmírně zdokonalila v práci s kopírkou. Uměla jsem naprosto bravurně zvětšovat, převracet, brožůrkovat, skenovat a další roztomilé pitomosti. Lepicí páska byla moje nejlepší přítelkyně. Držela pohromadě každý šanon, občas mám pocit, že i moji kancelář. Další, docela v potu tváře nabytou dovedností, bylo shánění dárků. Nejčastěji pro rodinné příslušníky šéfa; řízení soukromého vozu, když měl šéf tzv. naváto a bylo ho potřeba doručit na místo určení; a v neposlední řadě zajišťování provozních oprav šéfovy domácnosti, na kterou neměl jako správný šéf dýchající pro firmu pochopitelně čas.

Úsměvnou příhodou právě z této oblasti je má eskapáda s „hadicí od vysavače“. Vysavač vyhrál šéf v jakési tombole před XY lety. Jednoho jarního dne mi položil na pracovní stůl prasklou hadici ještě s nánosem smetí a prachu od posledního vysávání. Nahlásil mi jakýsi typ a vydal docela rozhodný pokyn sehnat novou. Já  tedy započala obvolávat servisy, jejichž kontakty jsem si musela vyhledat na PC u kolegyně, protože mé PC mělo zablokované snad všechny adresy, abych se případně v práci nezabývala něčím jiným než prací. Sháněla jsem několik dní. Protelefonovala majlant. Každý servisák, jenž slyšel o typu přístroje, z něhož hadice pochází, mi doporučil koupit vysavač nový s dovětkem, že tato hadice se jako náhradní díl opravdu nedělá. Jenže šéf na ní trval.  Asi to mělo znamenat nějakou zkoušku mé trpělivosti nebo já nevím co, ale byl neoblomný. Vyřešila jsem to šalamounsky.  Navštívila jsem sběrný dvůr a přinesla jsem odtud hadici od starého vysavače. Přesně takovou, aby pasovala. Jen jsem jí doma trošku vypulírovala, aby měla ten správný look a glanc. Nic nepoznal a byl nadšen. Jistě jsem v jeho očích nabyla nebývalých rozměrů. Rozhodně mi… poplácal po rameni.

Takových úkolů bylo více. Ne, že by pro mě nebyly výzvou, ale opravdu mi nechyběly, když jsem po nějakém čase s prací sekretářky tam sekla a přesídlila bohužel nedbaje rčení, že dvakrát do téže řeky nevstoupíš, na tutéž pozici někam jinam. Šéfkou mi byla žena. Velmi vůdčí typ. Řídila absolutně všechno. I četnost otevírání oken a dveří mé kanceláře, uložení kávového servisu v kredenci a správné rozvěšení vlhkých utěrek. Nemusím říkat, že to vedlo k častým konfliktům. Do klece totiž možná zavřete ptáčka, ale ne člověka. Už vůbec ne dospělou ženu.

Pravda, tolik jsem tam nemusela kopírovat, ale zase jsem se stala určitě přinejmenším mistryní republiky ve skenování a přinášení vytištěných papírů z tiskárny až pod nos. Tištění obálek a následného formátování písma, dokud není perfekcionista absolutně spokojen. Také v rozdávání milých úsměvů, i když bych někoho nejradši poslala do nezmiňovaného otvoru, prostě v absolutní poslušnosti, pokoře a neodmlouvání,… Vyhovění veškerým rozmarům, když máme špatnou náladu a automatického sdílení nálady dobré atp. A to i za těch okolností, že se na vás valí úkoly ze všech stran a na konci směny častokrát zjistíte, že to co přehlušuje diskuzi vašich kolegyň, není nic jiného než zvuky vycházející z nitra vašeho prázdného žaludku. A že namísto bělma máte v očích žluť od zadržované moči.

Sekretářkou už být nechci. Nechci už vařit kávu žádnému šéfovi. Ani mu posluhovat jinak. Neuspokojuje mě to. Mám sice JEN maturitu, ale vím, že mám na víc. Že můj potenciál je někde jinde než na vrcholu obláčku z našlehané mléčné pěny, který si hoví na černočerné hladině čerstvě pomletého a uvařeného espresa.

A upřímně řečeno… Všem těm dámám, které to dělají za ten plat - dobrovolně a ráda, skládám poklonu. Zaslouží si ji.