Mimoň

Žluté šílenství započalo. Mimoni jsou tady! Ony rozkošné postavičky podobné kinder vajíčkům, které zásadně touží sloužit těm největším padouchům, přilákaly letos v létě do sedaček kin nebývalou hromadu nadšenců.

Ony figurky, tak paradoxně popírajíc význam poněkud upraveného pořekadla Dobrý sluha, zlý pán (slovo oheň vyjímám záměrně, poněvadž se mi sem nehodí)…

… Protože oni dobrým sluhou rozhodně nejsou, (i když ten zlý a zlodušný pán by tam seděl) a i když jak se to vlastně vezme. Rozhodně svou roztomilou nemotorností a naivitou ze zlých skutků dělají minimálně skutky neutrální a padouchy znemožňují tak, že se jim do jejich padouchovin tak nějak přestává chtít.

V modrých lacláčích s jedním či dvěma obrovskými oky na šišatém hlavo-těle a několika vlasy na temeni, jsou tyhle postavičky vážně k sežrání. I jejich šišlavá mlaskavá mluva, z níž rozumíte maximálně tomu, jak na sebe volají jmény anebo jak v naprosté extázi vylovují slovo „banana“ (zřejmě jediné, co jsem je viděla jíst). Vyvolávají davovou psychózu, jsou zobrazeni na tričkách, cukrovinkách, plakátek… dokonce jsou podle nich vyrobeny slavné bonbóny TIC-TAC. V kině se děti hlučně dohadují, který z nich je roztomilejší, zda Kevin, Bob anebo Stuard…, občas vyjíknou a zasmějí se jejich filmovým vtipům…, ale mě to tak nějak zajímá trochu jinak než většinu z méně zralých. Jejich nemotornost a naivita, mi spíš připomíná nás samotné. Nás, kteří jsme v jistém smyslu zůstali pořád dětmi. Dětmi s rozumem a programy dospělých.

Vím, proč jsem si je zamilovala, asi proto, že jsem také mimoň. Cítím se tak. Jako bych tady na téhle planetě svým srdcem jen podporovala zlo, vypočítavost, hrubost a kalkul, a čekala, až se nakonec zákonitě znemožní naprosto samo.

Nemáte někdy ten dojem taky?