To je víc než jasné… Už od dob v základech se chvějící totality, kdy jsem na základní škole byla zdatnou žákyní a v předmětu nazvaném Pěstitelské práce jsem získávala své první znalosti v oboru zemědělství a péče o rostliny.
Měli jsme ho zhruba od šesté třídy a znamenal v podstatě péči o školní zahrádku a skleník. Taková rajčata či papriky z něj se vždy hodily kuchařkám, které nám z nich pak v jídelně připravily velmi nechutné lečo. To školní jsem fakt nesnášela. Dnes je z onoho pozemku pod školou vesnické moderní koupaliště s tryskami a skluzavkou. Děti jsou nenávratně ochuzeny o pletí plevele a sběr plodů. A taky o to lečo z jídelny.
K dalším mým nabytým vědomostem značně přispívalo bydlení v rodinném domě a vlastnictví docela velkého pozemku, kde se máma společně s bratrem snažila především o samozásobování. Takže lány brambor, hlávkového salátu, kapusta, kedlubny, cukety, už uvedená rajčata a papriky - tentokrát neskleníkové, okurky salátovky a nakládačky atd., atd. Většinu posledně zmíněného nám sežrala plíseň. Brambory zase mandelinky. Jejich invaze u nás zhruba v osmdesátých letech byla pověstná. Pamatuji se, jak jsem je byla dennodenně nucena sesbírávat z listů a květů brambora jak mi od nich páchly prsty. Zavařovací sklenice, do které jsem je střádala, se jimi jen hemžila. Umírat jsme je nechávali krutě. Zavřené ve sklenici se prakticky udusily, někdy jsem volnou část sklenice dolila vodou. Nevím proč, asi mi smrt utopením připadala milosrdnější. Srstka s Kubišovou by mi dal. Nicméně tato krutost nám umožnila v pozdním létě sesbírat skutečnou úrodu. Hlízy brambor vykukující zpod motyčky byly patřičným zadostiučiněním a odměnou za tu sběratelskou dřinu. Takové placky z nich, to byla opravdu paráda.
Dnes jsem jiná. A jak zjišťuji mnohem nezkušenější. Nemám kouče v podobě matky, a když pěstuji, tak jen pro radost a jak se říká na přilepšenou. Také bydlím ve městě. Nově zrekonstruovaný nájemní dům, v němž jsme coby podnájemníci, mi k mým zemědělským pokusům velkoryse nabízí pouze plochu docela malého balkónku. Nicméně jsem za ni vděčná. Letos jsem vysadila především bylinky. Jeden truhlík zabraly pelargónie neboli muškáty a ve třech igelitových taškách s logem mého zaměstnavatele (pššššt) nacpaných ve staré dřevěné bedně od sodovek pěstuji rajčata. Tedy pokouším se. Na devíti rostlinách, které se vyšplhaly zhruba do dvoumetrové výšky (nechápu, fakt to měla být cherry rajčátka a když jsem poznala, že nejsou, fakt jsem zaštípávala a olamovala, seč mi síly stačily) mi jich vyrostlo asi deset a uzrálo jen jedno. Zbytek se ještě zeleně tetelí na holých tělech unavených rostlin. No, třeba babí léto dopřeje zčervenat ještě aspoň jednomu. Jinak je budu muset sesbírat zelené a nechat dozrát doma. To jedno červené bylo ale mimořádně bio a mimořádně chutné. No co vám budu povídat. Prostě jedinečné!
Jak dopadl zbytek, se ani neptejte. Muškáty bojovaly o život už po první větší bouřce, kdy byl truhlík staršího typu (vzdělávám se pořád, to je ten, který nemá dole odtok pro přebytečnou vodu)docela přelit. Než jsem na to přišla, kořínky začaly zahnívat a rostliny se prakticky během pár dnů zbavily zelených listů. Květy zůstaly o něco déle. Nicméně briskní zásah, přesazení a vysušení zeminy mé muškáty zachránilo. Především díky skupině Baboraď na FB a jejím administrátorům. V pěstitelské charitě mi byla nápomocna s maximálním nasazením. Muškáty nadále prospívají.
No a bylinky? V bylinkách mi svá vajíčka nakladl nějaký motýl. Housenky si pak vydatně pochutnaly na bazalce a mátě. Než jsem na ně přišla, sežraly prakticky celé rostlinky až na stvoly. Taková housenka, jedna, prý toho denně spořádá spoustu. Ostatní bylinky jim naštěstí nějak nejely. Takže jsem párkrát do míchaných vajíček či na brambory použila pažitku, nasušila oregano a malý pytlíček majoránky. No, co vám budu povídat, nevzdávám se a počítám s faktem, že příští rok to bude rozhodně mnohem lepší.
Že ze mě Mičurin nebude, je ovšem více než jasné. Ale budu mít aspoň snítku svého koření na pizze či v tradiční české bramboračce. A to se rozhodně počítá!
