Kovbojové ulic

Téměř každé město má svoje relikvie. Znamení, která o něm vypovídají příběh. Příběh ukrytý do znamení… Najdete je na hradech, zámcích, v kostelech, v muzeích, různých depozitářích, archivech a jinde. Ale najdete je i na ulici.

Živé příběhy. Živé relikvie města.

Ať už jsou to lidé bez domova nebo podivíni. Ať už se chovají iracionálně anebo jsou ještě částečně začleněni, prostě lidé, které v městě vidíte, i když jím často procházejí neviděni. Máte pocit, že je znáte, přitom o nich nevíte nic. Nebudou v muzeích, ani v archivech, ale svým způsobem na ně nezapomenete. Třebaže vzpomínka vymře s posledními, kterým se kdy mihli cestou.  

Pár takových znám i z našeho města.

Píšťalka

Ještě, když byly moje děti malé, já neměla auto a přepravovala se místní MHD, vídávala jsem ji. Říkali jí Pískací bába, ale já ji nazvala Píšťalkou. Možná, že mi to znělo přívětivěji. Možná jen tak. Připomínala mi ji i tvarem. Kulatá s dlouhou protáhlou šíjí, kterou věčně schovávala za špinavým límcem kabátu.  Šoféři autobusů z ní měli hrůzu.

Objevila se vždycky s příchodem zimy a vozila se městem sem a tam. Důchodci to v našem městě měli (a možná stále ještě mají – to nevím) zadarmo. Počkala, až dojede nějaký spoj, posadila se na sedadlo za řidičem a pískala. Když to sedadlo nebylo volné, ani nenastoupila. Vždy nastupovala velmi opatrně a váhavě. Asi jak člověk vstupuje do neznáma jen z pouhé nutnosti (v tomto případě se zahřát), nikoliv z vypočítavosti či rozmaru. V autobuse bylo teplo a ona pískala. Kolikrát šoférovi celou směnu za zády, než káru odstavil do depa.

Bůh ví, jak ten zvuk dělala. Neměla vůbec našpulená ústa. Přísahám, že i když byla špinavá a děsně smrděla, nikdy jsem na to nepřišla. Schválně jsem si sedávala blízko. Ústa měla rovná jako čárku.

Ten zvuk šel zevnitř. Těžko říct, co znamenal.

Písmomalíř

Bývalý manžel mé nadřízené v bývalé práci. Znala jsme ho ale už dříve. Učila jsem jej v kurzu „Základy práce na PC“, na který ho poslali z pracáku. Tehdy tam ještě chodil. Myslím na pracák a myslím i do kurzu. Tehdy jsem ho také vídávala jezdit na kole i s malým synem. Jeli na ryby či z ryb. Na kurzu mi vykládal, že je vyučený písmomalíř a neustále žasnul nad tím, co dokáže WordArt. Kdybych mu ukázala možnosti Correlu, asi by se nadšením zbláznil.  S WordArtem to vůbec neuměl.  Pak ale vzal do ruky tužku a se zářícím obličejem něco napsal na kus papíru vytržený ze zmuchlaného bloku. Dlouhými jistými tahy, ladně, učeně a znale. Žasla jsem já.

Dnes už je synek velký a on jezdí sám. Tedy spíš kolo vždycky jen vede. Kolo je oprýskané. On je oprýskaný. Oprýskané jsou i nápisy na pomnících a skulpturách, které, jak sám říkal (ale já si to nikdy neověřovala), po městě spravoval. V síťovce mu cinká vždycky pár prázdných nebo plných flašek od piva.

Když zastaví a vyloví ze síťovky právě načatou láhev a napije se, vidím to jasně. Třesou se mu ruce. Tak moc, že se vždycky pocintá.

Jen se o to kolo opírá… a i tak nikdy nejede rovně.

Růženka

Mívala kukadla jako tůňky. Černá a temná. Koketa. Rozverná holka s nedobrou pověstí. Vždycky v doprovodu chlapů. Krásná a vulgární. Hádala se s nimi, komu dnes dá, komu dala včera, komu už vůbec kdy dala a komu nedá vůbec nikdy, i kdyby se rozkrájel.  Měli svůj plácek za budovou místního Tesca, ze strany krytý lesíkem a svahem, a nešli u toho přeslechnout. Upláceli ji pivem a krabicovou poezií. Kdysi prý měla rodinu a dítě, ale to se jen, možná, říkalo.  Kdo ví?

Zvečera, když lomoz dne utichl, vídávala jsem ji spát. Pomočenou, podělanou, kolikrát se spuštěnými kalhoty. Žalostnou a samotnou.

V tomhle ji halasní „kovbojové ulic“ společnost nedělali. Na tohle byli asi už příliš zbabělí.