… aneb až budete mít tendenci něco někdy třeba sebrat od popelnic, hodně dobře si rozmyslete, zda vám to pak za to stojí
To jsme tak jednou dost pozdě večer šli odprovodit domů dceru. Znáte to, sama po tmě, tak aby nebyla přepadená, znásilněná a tak podobně. Zkrátka zodpovědní rodiče. Cestou necestou temnými zákoutími rozlehlého sídliště jsme u jedné z popelnic objevili celkem zánovní běžky. Běžec je zjevně příliš nepoužíval anebo jimi jen zkrášloval svůj přeplněný sklepní prostor a jeho pozůstalí se jich pravděpodobně na sklonku léta elegantně zbavili opřením o stěnu výměníku tepla nedaleko popelnic.
Oba víme, že u popelnic se dají najít nevídané poklady. Náš poslední úlovek – stará dřevěná truhla na nářadí, je toho důkazem. Já i můj muž jsme tedy zbystřili. Já totiž běžky vlastním, ale můj muž je jimi zatím nepolíben. Pobláznění vidinou párového zimního běhání jsme přemýšleli, jak se běžek nenápadně zmocníme. I když letní večer přál vůkol posedávajícím milencům a mnohým pěším na procházce, tma nám přeci jen byla nakonec nápomocna. K popelnicím byl samozřejmě vyslán muž. Je celkem logické, že nebude za takových podmínek tento „úlovek“ kořistit ženská.
Byl potěšen. Běžky byly sice postarší, ale německé, značkové. A červené. Jeho oblíbená barva, co se ski věcí týče. A tak si ty běžky nesl potemnělým městem asi kilometr domů. Za dne bychom asi způsobili větší zájem, ale takto po nás jen zvědavě pokukovalo pár pivařů sedících na letní zahrádce u hostince a sem tam možná i nějaký ten chodec. Donesli jsme je až domů, přesněji řečeno do sklepa a započalo martýrium ladění. Ono to totiž není jen tak.
Staré, i když značkové běžky, totiž potřebují redesign. Boty i vázání jsou dávno někde jinde. Takže se hluboko do noci hledalo, studovalo a pídilo. Výsledkem byla objednávka sady hůlek, jednoho páru skvělých lyžáků na běžky a jednoho páru vázání. Jak můj muž doufal, boty s vázáním budou plně kompatibilní. Byly. Což se ukázalo při vyzvednutí na výdejně jistého internetového obchodu v asi 40 km vzdáleném městě. Můj velký chlapík tam s nadšením dítěte vklouzl do běžeckých bot a za chápavých pohledů personálu do nich opakovaně zacvakával vázání. Své nadšení projevoval polohlasitými výkřiky: SUPER! TO JE PARÁDA! UŽ SE TĚŠÍM NA ZIMU! atp.
Doma zjistil, že mu k tomu vázání chybí montážní desky, které se upevňují na lyži a do kterých se vázání také jen zacvakne. Nastala další bezesná noc. Hledaly se montážní desky. Našly. Vyzvedla mu je dcera ve velmi vzdáleném hlavním městě, kam jsme ji jeli navštívit. Montážním deskám dělaly společnost značkové a cituji „úplně špičkové a perfektní“ běžecké rukavice, které se můj muž jal testovat v kavárně, kde jsme byli při předávce na večeři. Byly mu malé. Čili se obratem stály dárkem pro mě. Miluji svého muže. Po značkových běžeckých rukavicích jsem vždycky toužila! Že ony montážní desky jsou v balíčku jen pro jednu lyži – to zjistil až po dvou dnech, kdy jsme se z Prahy vrátili domů. Naštěstí mu byly po komunikaci s obchodem následně po pár dnech doposlány. Prý chyba u výdeje na skladě.
Závěrem bych snad dodala jen to, že až to všechno bylo doma, můj milovaný muž zjistil, že tyto montážní desky s tímto vázáním nenamontuje na ty již v našem sklepě se pozvolna zabydlující u popelnic nalezené běžky. Tudíž si doobjednal běžky. Na můj vysmátý obličej s komentářem, co ho ty běžky zadarmo už stály, reagoval výrokem: „Byly přece ve slevě“. Žluté. Dnes si jel pro ně opět do 40 km vzdálené výdejny. A to se vyplatí!
P. S. Mezi tím ho už od minulého týdne nahání „právě nám doručující přepravce“ běžecké hůlky. Volal každý den po dobu našeho pobytu v Praze a zcela ignoroval sdělení, že doma budeme až příští týden. Příští týden už nevolal. A hůlky ani k dnešnímu dni zatím ještě nedorazily. Bůh ví, kde jim je konec. Jen věřím, že můj muž nemá před sebou další bezesnou noc.
P. P. S. Kdyby byl zájem o jeden pár zánovních červených běžek, stačí se ozvat do zprávy…
