Evička

Je slunná neděle. Odpoledne. Lednové mrazy dovolují nevídané věci. Zamrzly velké i malé vodní plochy a pokrývá je tlustá bezpečná vrstva ledu doslova vyzývající k zimním radovánkám a hrátkám. 

Jdeme řádit na hladinu nedaleké přehrady. S ufňukaným, a tak trochu rozmazleným dítětem, které spatříce onu vyvolenou destinaci zjevně nesplňující jeho představy o místě určeném k bruslení, nahlas vyjadřuje veliké obavy o to, kde že tam bude jezdit, když „je tam přece sníh a on to na sněhu neumí“.

Hladina přehrady je totiž bílá. Lehce nasněžilo. Vystupujeme z auta a z kufru vytahujeme nezbytnou výbavu. Potom ji nabíráme a sestupujeme z mírného svahu směrem k zamrzlé vodní ploše. V ruce třímám běžky a tašku s bruslemi, a tak trochu lehkou motivací popoháním neustále protestující dítě. V půlce kopce musím položit svůj náklad na zem a nechat toho malého protivu vysmrkat. Nudli u nosu má jako švihadlo a stále kvílí.

Uklidní se až když vstoupíme na zasněženou hladinu s místy prosvítajícím ledem. Sleduje po hladině ledabyle roztroušené stopy a dožaduje se informace, kde že je to „brusliště“. Ale to už zahýbáme za mírně vybíhající břeh, který nám bránil ve výhledu a mladý jej  nakonec uvidí sám. Plocha kluziště, veliká tak 5 x 8 metrů se rozprostírá za do ledu vyřezaným kolotočem, který je tady teprve od včera a je v podstatě raritou a lákadlem pro příchozí. Na kluzišti za ledovým kolotočem bruslí tak tucet dospělých a dětí. Přítel za sebou tahá malého červené umělohmotné sáňky a ostatní výbavu. Jsme jako karavana. Úsměvní. Připravení. Vybavení. Když zakládáme přezouvací stanoviště, o přilbu v báglu zazvoní termoska s teplým čajem.

Minimálně já se dost těším na pohyb. Běžky jsem vytáhla snad po dvou letech. Loni se na nich moc nedalo, nebyl tady nikde pořádně sníh. Nasazuji si je rychle, a zatímco se přítel snaží dostat svého protestujícího syna do bruslí, mizím. Chci se tomu vyhnout. Z té bílé plochy jde na mě klid a až příliš ostře kontrastuje s děním těsně vedle mě. Jdu mu vstříc. Běhám po hladině zamrzlé přehrady, a nemyslím na to, jak to ti dva nakonec zvládli. Určitě si poradili. Věřím jim běhání je celé upocené a hezké. Bohužel asi po půl hodině se dostávám mezi motorový šrumec. Frajírci se po ledu prohánějí v autech, smykují a dělají hodiny. Tichu je rázem konec. Ono pánové si zjevně musejí pořád hrát. Když už kolem sebe napočítám čtyři takto dovádějící vozy, trochu se bojím, aby se led neprolomil. Takže se otáčím a vracím ve vlastní stopě zpět.  

Petřík bruslí s asi tak desetiletým děvčátkem. Jmenuje se Eva, ... (Hlavou mi proběhne, že Eva byla přítelova máma.) Děvčátko má hrozně zkažené zuby, úplně obyčejné věci, starou vypelichanou čepici, a ještě kožené oprýskané brusle s trochu rezivými noži. Evička z jiných časů, pomyslím si. Přítel mi vypráví, jak se okamžitě ujmula rozmazleného, v moderních  věcech oděného a moderních bruslích obutého a umrčeného Petříka, který celou cestu na led kvílel, že on sám bruslit nebude a že se mu ani nechce... atd., atd. A Evička záhy sedí na námi rozvinutém červeném sáňkovém odpočívadle a sama vypráví... Jak je jí krásně na vesnici. Jak je ráda, že může být tady a jak by chtěla takového brášku, co by dala za to, kdyby mohla se svými brášky být. Že žije u babičky a dědy, každé ráno vstává v 6, aby autobusem na osmou dojela do 10 km vzdálené školy. Brášky vlastně má – čtyři, jen neví kde. Prý někde u pěstounů. Posbírala je sociálka, když se maminka zbláznila a neudržela už si byt. Teď prý žije na ulici. Když jí byly tři roky, táta jí skopnul ze schodů. Jí i mámu. Pamatuje si to. Na čele má malou jizvu po neštovicích, hrozně krásné oči a usmívá se. Ve tváří přemíru inteligence na ten věk. A má rybářský lístek. Teď v zimě, po večerech dělá do ledu rybám díry. Vysekává je svými drobnými dlaněmi v otrhaných rukavicích. Prý dvakrát týdně, když jsou teď ty mrazy, musí se prý rybáři starat.

Nemůžu si to nepředstavit. Zhluboka se nadechnu a uvědomím si, že jsem ryba. Tedy znamením jsem ryba.

Nádech, výdech…

Nasazuji si znova běžky a udělám ještě jedno malé kolečko po bílé hladině. V zorném poli ale stále mám Evičku a Petříka, povedený páreček pohybující se tak trochu neohrabaně po improvizovaném přírodním brusláku. Evička Petříka chytne za předloktí, kdykoliv trochu zavrávorá.

Některá setkání jsou hodně zvláštní... Říkám si tak trochu pro sebe, když se obloukem vracím zpět. Oběma dětem nalévám z termosky horký čaj. Svorně k němu chroupají arašídové křupky.

Nakonec nám Evička až pedantsky naučeně nadiktuje i adresu, na níž kdysi bydlela s mámou. Je to kousek od našeho nájemního bytu. Možná jsme jim viděli do oken, aniž bychom tušili, co se za nimi děje. Nejmladší bráška má dva roky. "Možná se ještě potkáme", mává nám, když se loučíme a říká to distingovaně s dospěláckou vážností v hlase.  Evička. Takové dítě, které když vidíš, uvědomíš si, jak se tvé vlastní děti mají, jak se mají děti kolem tebe... jak se máš vlastně ty.  Ještě teď ji vidím před sebou. S přítelem oba téměř nahlas říkáme, že bychom si takové dítě klidně vzali domů. Hodně zvláštní.

Ona, to místo, to jméno a představa skrze v ledu vysekanou díru nadechujících se ryb...