V současné době někteří politici veřejně agitují za přiznání se k jakési Evropské národnosti. Tomuto jejich počinu nerozumím a zdá se mi spíše jako obyčejná zlodějina.
V rámci politologie a historie hovoříme o dvou přístupech k definování národů, potažmo národních států. V politických vědách je toto charakterizováno publikacemi například prof. Miroslava Hrocha, v rámci historie se těmito tématy zabýval zase profesor Robert Kvaček, jeden z předních odborníků na naše novodobé dějiny. Pokud se tedy chci přihlásit k nějaké národnosti a přiznejme si, že tato volba je čistě dobrovolná, jaké by měly být ony mantinely, vedoucí k takovým rozhodnutím?
První pojetí vychází spíše z anglosaské oblasti, kde je národ chápán jako společenství lidí žijící v rámci jednoho ohraničeného prostoru pod jednou vládou, spojenou jedněmi zákony a prostor v nichž tyto zákoyn mají platnost. S takovým pojetím nemají problém Francouzi, Španělé nebo již z Evropské unie odešlí Britové. Je to poměrně jednoduché vymezení: jedna hlava, nebo jedna vláda chceme-li a jedny zákony. Pokud bych se tedy měl přihlásit podle této teze k Evropské národnosti, pak mi chybí všechny atributy tohoto vymezení. Hlavou národa, byť k němu mohu mít jakýkoliv vztah, je pro mou osobu stále ještě prezident republiky. Hranice, ty geografické si v rámci České republiky také dokážu jasně představit a vymezit. Kdybych ale měl říct, že jsem evropské národnosti, jaké bych měl použít územní ohraničení? Což Bělorus, Ukrajinec nebo Moldavan také nežije v Evropě?
Druhé pojetí národa vychází spíš z našeho středoevropského prostoru a dalo by se charakterizovat takto: národ je společenství lidí, kteří sdílí stejnou kulturu, jazyk, povědomí či sounáležitost a historii. Je to pojetí, které je charakteristické pro Němce, pro nás a jiné sousední státy. Byť toto pojetí má své zastánce a odpůrce, v rámci argumentů přihlášení se k evropské národnosti ho musím také použít. A zase se tedy pokusme připodobnit toto pojetí s vymezením evropské národnosti. Cožpak sdílím stejný jazyk s Němci, Italy nebo Španěly? (opomíjím i fakt, že některé národy patří jazykově dokonce k jiným kulturním rodinám). Ano, mohly bychom hledat určitou společnou historii například se Španělskem z hlediska mocného rodu Habsburků, ale jakou toto má souvztažnost s „Evropským národem“? A jakou konstrukci bychom si museli vymýšlet, abychom měli společnou historii s Dány, Nory, nebo Bulhary? A jaké s nimi sdílíme kulturní povědomí, mimo onoho křesťanského pojetí. I zde ale musím například poukázat na rozdělení západního a východního křesťanského světa.
Vraťme se ale k onomu geografickému vymezení, které mne nejvíce trápí. V okamžiku, kdy totiž začneme mluvit o evropské národnosti, začneme potichu a plíživě vykrádat identitu těch, kteří v Evropě žijí, ale nejsou členy Evropské unie. Proč bychom právě my - členové Evropské unie měli mít právo na to ono spojení používat a proč by se Bělorus nebo Moldavan, či Srb nemohl národnostně cítit Evropanem? Zastavme se právě u Srbů, kteří toho již tolik v rámci své vlastní historie prožili. Proč je nyní znovu ostrakizovat a naznačovat jim, že my jsme něco víc, neboť oni ještě v Evropské unii nejsou. To přeci nejsou evropské hodnoty - vykrádat a nespravedlivě používat něco, na co mají právo i jiní, kteří jen momentálně na základě nějakých aktuálních politických událostí nejsou s námi v jedné partě.
Otevřeně říkám, že z morálních důvodů se nemohu přihlásit k oné Piráty prosazované evropské národnosti. Jednak jsme členem Evropské unie, která má nějaké hodnoty a tímto bych je porušoval. Jednak bych se povyšoval nad druhými, kteří se mnou pouze v dané chvíli nesdílí onen společný prostor a hlavně bych jim vykrádal něco, na co mají právo oni. Zlodějem se stát nechci.
