Několik otazníků nad smrtí Jana Masaryka

S otevřenou pusou jsem si přečetl dnešní článek na portálu idnes.cz o další variantě možné tragické smrti ministra zahraničních věcí Jana Masaryka a nevyšel jsem z údivu.

Jakoby tragická smrt stále přitahovala nespočet lidí toužících spíše po senzaci, než po poctivě odvedené práci. Jan Masaryk nejen svým životem, ale především svou tragickou smrtí bude zcela jistě vzbuzovat zájem celé české společnosti. Je až s podivem, že se do dnešního dne nenašel nikdo, kdo by předložil zcela jasné důkazy a fakta o jeho posledních hodinách. Nevěřím totiž, že bylo do dnešních dnů bedlivě probádáno vše, co mělo být.

Pojďme ale popořadě. První a druhé vyšetřování, probíhající v dobách komunismu, nepřineslo valné výsledky. To z roku 1948 mělo jasné politické zadání a tak není divu, že již ten samý den úmrtí Jana Masaryka, pronáší ministr vnitra Václav Nosek v parlamentu jasnou odpověď na otázku příčiny, tj. sebevražda. Druhé vyšetřování z jara roku 1968 vypadalo nadějně. Jenže i tuto snahu zhatily srpnové tanky a s nimi přicházející normalizace. Ta vyšetřování se změnila  na politický akt.

Pak přišlo další vyšetřování z roku 1993, kdy naopak politické a společenské zadání chtělo spíše slyšet, že Jan Masaryk byl zavražděn. Byly dokonce vytvořeny spolehlivé skupiny osob, které se měly tohoto aktu zúčastnit, byť tyto osoby možnou účast přímo popíraly. Vyšetřování z let 2004-2007 zase přineslo zajímavé zapojení ruských tajných služeb a ono známé prohlášení J. Paršivny, která měla údajně hostit ruského agenta Bělkina. A ten měl sám prohlásit, že přece to byl on, kdo Jana Masaryka z okna vyhodil. I toto poslední vyšetřování hovoří spíše o vraždě s tím, že se případ odkládá do doby, než se najde skutečný viník. Tedy třeba, až nám ruské archivy otevřou své dveře.

A tak vzhledem k tomu, že dodnes nebyla tato otázka uspokojivě vyřešena, přicházejí různí teoretici s možnostmi, které se spíše dají přirovnat ke sci-fi literatuře, než k hodnověrnému uzavření tohoto případu.

Já sám se Janem Masarykem zabývám již od roku 1997 a dodnes bych se neodvážil přijít veřejně s jakýmkoliv tvrzením, již jenom proto, že je to záležitost, která musí být vyřešena komplexně. Musí být zodpovězeny všechny otázky a nikoliv jen jedna a pomoci jí pak jít bezhlavě za svou senzací.

Tak například věci z místa činu: nikdo spolehlivě dodnes neosvětlil, kde se vzala v koupelně kožená židle, která byla přímo ve sprchovém koutu, nikdo neosvětlil zda nedopalky cigaret mohly relevantně odpovídat jedné osobě či nikoliv, i když jsou jejich počty patrné i z dobových fotografií (bylo o nich hojně diskutováno), nikdo neprošetřil tvrzení o automobilech před MZV, byť v té době vládních aut mnoho nebylo. A dále: že by agent nikdy nevyprávěl o svých akcích a ten ruský už vůbec ne, přestože poslední vyšetřování prostřednictvím bioforhezní mechaniky potvrdilo, že byl Jan Masaryk vyhozen z okna vnější silou, už nikdo nezdůvodnil, jak je tedy možné, že ministr stál na okenní římse zvenčí, a že tělo dopadlo půl metru do strany od otevřeného okna atd.

A tak dnešní článek chápu jako část mozaiky do obrazu české společnosti. Napsat něco senzačního, ale nezodpovědět to, co je důležité. Možná, kdybychom více studovali živého Jana, pochopili bychom, to co říkal on. A sice že: „Pravda vítězí, ale dá to pořádnou fušku!“