Určitě jste už slyšeli o jižanské pohostinnosti, kontaktnosti, jejich siestách, ale i laxnosti. Nevím, zda je to dáno těmi vedry, ale rozhodně se nepředřou. Ale co když jejich způsob života má něco do sebe?
Posledních deset let cestuji velmi intenzivně. Někdy díky tomu můj rozpočet značně poplakal, postupem času jsem se naučila vše plánovat s předstihem a s co nejmenším budgetem. Vždycky se řídím tím, že radši víc peněz projím, propiju nebo zaplatím za vstupy na památky než za ubytování v luxusním hotelu, kam se jdu večer jen vyspat. Mám procestovanou většinu Evropy, proto mohu směle říct, že mohu srovnávat nejen různé evropské země, ale hlavně i jejich mentality, respektive mentality obyvatel.
Do jižanských zemí se vždy vracím opakovaně. Kolikrát si říkám, proč. Kromě měkkého, teplého písku na plážích, Mojita či Sangrie, ruky vystrčené z okýnka, sbírání mušlí s kloboukem a brýlemi ve stylu Bridget Bardot, tak co je tady tak úžasné?
Dlouho jsem nad tím přemýšlela, jak bych to asi definovala a už vím. Je to ten způsob života, ta lehkovážnosti, jak by napsal Kundra, Nesnesitelná lehkost bytí. Je to to, co my, Češi už tolik neumíme. Nedokážeme si představit, že by nám pošťačka až ke dveřím nedovezla poštu, balíček na dobírku, nebo že bychom si nemohli vyzvednout balíček v zásilkovně. Ba co víc! Ty věci, co by nám doručovali, bysme si nemohli ani objednat.
Proto tady, v civilizovaném Španělsku, v městech o několika desítkách či stovkách tisíců obyvatel nefungují vůbec internetové obchody. Jako že vůbec!
Pokud něco chcete online, tak musíte koupit přes Amazon nebo eBay. To u nás někdo ještě dělá, že by čekal mrakomor času než mu přijde leteckou poštou pomuchlaný balíček z Číny? Přijde mi, že nás pohltila různá uložiště, kde dokonce nemusíme ani nikoho potkat, protože existují schránky, kam si s aplikací dojdete si balíček vyzvednout. Všechno se stalo uživatelsky naprosto přívětivé, akorát jsme tím přišli o lidský kontakt a dle jižanů jsme sami ze sebe udělali otroky peněz. Nechápala jsem, jak to myslí.
Jak otroky peněz a vymožeností? Vždyť nám to přece zjednodušuje život, ne? Ale co když je to opravdu tak, že jsme jen na sebe ušili bič a víc než život reálný, na pláži s dětmi, grilování v parku se sousedy a kamarády, žijeme v ruce neustále s telefonem, sjíždíme sociální sítě, e-shopy a kupujeme věci, které si nejen že nemůžeme třeba dovolit, ale ani je vlastně nutně nepotřebujeme? Co když na tom něco bude?
Přimělo mě to zpomalit a zamyslet se nad životem, jaký chci žít. Naše česká vlastnost je neustále si stěžovat. Na cokoliv od počasí, které je buď moc teplé nebo zas moc prší nebo neprší vůbec nebo je bláto nebo je namrzlo. Vlastně jsme pořád mrzutí. A to je škoda. Dnes jsem tady na jihu sháněla náhradní díl na auto, protože jsme neprošli STK, která se tu dělá každý rok, a my nemáme ve velkém TP zapsané tažné zařízení, které na autě bohužel je. A tak jsem dnes kromě servisů obešla i vrakoviště a prodejny náhradních dílů. Když jsem už značně zoufale kroutila hlavou, když mi servisák s úsměvem řekl, že má polední pauzu na dvě hodiny a práskl za sebou dveřmi, začala jsem španělsky nadávat. Přišel jeho kolega, kouká na mě a začne se se mnou bavit. Anglicky neuměl skoro vůbec, ale znal frázi take it rasy a no stress, pak mi to došlo. Ano, příliš vrásek na čele kvůli něčemu, co vlastně nemůžu ovlivnit.
Docela se mi ulevilo, když jsem zjistila, že se vlastně nic nestalo a že se to nějak vyřeší. Odpoledne mi volali ze servisu, že náhradní díl mají a zítra mi ho vymění. Podotýkám, že akce STK probíhá už od minulého týdne, kdy nám v servisu opravovali díru ve výfuku a slovo svařování sem očividně nedošlo. Ráno jsme hodili auto do servisu, aby nám po třech hodinách na heveru řekli : tenemos una problema. Podotýkám, že jsem to s tou dírou ve výfuku říkala, když jsme tam přijeli. Tříhodinové čekání v mekáči na konstatování něčeho, l co už dávno vím, mě fakt dojalo. Dalších 5 hodin jsem čekala až se pánové v servise nají a zaschne tekutý kov, kterým díru zapatlali.
Oni prostě většinu věcí neřeší, jsou neradi, když na ně někdo tlačí a jejich životní heslo je Take it easy. I když mě to občas naprosto dovádí k šílenství, obzvlášť když někde čekáte na Godota a oni ještě ani nezačali, ale vlastně je to docela osvobozující pocit zařvat to moto z plných plic. Možná proto taky jižanské národy žijí déle, kvalitněji, láskyplněji a hodnotněji. Ačkoliv žijí v polorozpadlých domcích s oprýskanou fasádou, v obydlích nemají ani topení a nemají naprosto podnikatelského ducha, třeba jsou jednoduše šťastnější a stojí za to si vzít občas příklad a zpomalit nebo nejen občas. Což ovšem nemění nic na faktu, že spousta Čechů se odsud vrací po pár letech zpátky do vlasti s tím, že už nemohou snést fakt, že tu nic nefunguje, že se na všechno strašně čeká a že chodit pozdě i o několik hodin je tu takový folklór, protože take it easy......
