Z Vladivostoku stopem domů XXI

Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad. 

Odjezd z Ekatěrinburgu je jednodušší, než jsem myslel. Veřejnou dopravou, tedy autobusem, jedu na konec města, kde vede hlavní trasa na západ. Jsem teď vcelku rád, že jsem si stihl ještě přeprat triko. Vzhledem k tomu, že střídám jenom jednu košili a jedno triko, tak to bylo více než třeba. Lidi se za mnou ale stejně otáčí. Naštěstí ne kvůli tomu, jak jsem cítit, ale kvůli krosně na zádech.

Po půl hodině v autobusu přecházím silnici a jde se na stop. Stojím v mírném kopečku. V Čechách by to bylo špatné místo. Tady je to jedno. Místní zastaví kdekoliv. A opravdu. Během pěti minut zastavuje chlápek, co jede až do Permu. Což je naprosto skvělé. Po chvilce přibíráme dalšího stopaře. Kluka, 30 let, co vypráví o své službě ve Specnaz, speciálních jednotkách ruské armády, něco jako britské SAS. ,,Ha! Že Američani nebyli v Gruzii a Čečensku? Tak to je lež! Sám jsem jich 5 zastřelil.", vypráví bývalý voják o válce na Kavkaze a Čečensku. Vždycky, než se stačím nadechnout, opět pokračuje. Nevím, jestli mluví pravdu. Sám o těch konfliktech skoro nic nevím, tak se k tomu moc nevyjadřuji. ,,Vovko, nevěř, co ti říkají v televizi. Američani nás chtějí zase rozeštvat proti sobě." ,přidává se řidič. 

Připadám si skoro jako na politickém školení. V něčem mají kluci pravdu. Média jsou těžko objektivní. Ale když vám to říkají Rusové...působí to přinejmenším zvláštně. Spíše až bizarně. A každou chvilkou si voják vyhrnuje rukáv trika, aby ukázal tetování Specnazu. Ale i kdyby nic jiného, tak mě vzali na hranici mezi Evropou a Asií. Těch památníků je tu několik. Mě berou na ten méně známý, kde nejezdí moc turistů.  

Perm. Stejně jako mají jiná města své trhy, tak místní trh má své město. jinak se to nedá vysvětlit. Centrum je jeden obrovský trh, kde seženete vše. Od ovoce, přes nábytek, součástky k autům až po cihly. Je to fascinující. Ale i tady nacházím typický ruský prvek. Sochy. Obrovské sochy. 

Chci však jet dál, proto popojíždím za město. Ale příliš se nedaří. Každé štěstí se jednou vyčerpá. Popojíždím pouze po pár kilometrech. Ale za to mě vzali policisté. Sice jenom 10 kilometrů, ale i to se počítá. Chtějí mi zastavit další auto, ale s díky odmítám. Moc mě nechápou, ale já se chci projít. Ten pocit, kdy jdete s krosnou a nemusíte skoro nic řešit, to je zkrátka k nezaplacení. Policisté sami si potřebovali zajet na stanoviště, aby mohli pokračovat ve výběru ,,pokut". 

Jdu asi hodinu a začíná se zatahovat. Radši zkusím odstopovat. Jiná možnost není, leda postavit stan. A to se mi ještě nechce. A štěstí se mi ještě zdaleka nevyčerpalo. Zastavuje náklaďák,co jede až do Moskvy.

Pokračování příště...