Z Vladivostoku stopem domů XX

Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad. 

Tatarsk, Kalačinsk, Omsk. Všemi městy jen rychle projíždím. Mám namířeno do Ekatěrinburgu. Zvláštní je, že čím více jsem na západě, tím se stopuje hůř. Není to obrovská změna, ale člověk si toho všimne. Zkrátka čím hustší provoz, tím méně lidí je ochotno zastavit. Ale i tak je stopování po Rusku rychlé. V porovnání s jihem Evropy skoro až bleskurychlé. 

Lidé mě zde stále fascinují. Asi nebylo jediného dne, kdy by mě někdo nepřekvapil nebo nepobavil. Právě jedu s člověkem, který zbožňuje Sovětský svaz. A doufá, že se Rusko opět vzchopí a přesvědčí bývalé země SSSR, aby se k němu přidaly. Pro mě bizár. Pro řidiče sen. Nicméně se dělí i o další zajímavé myšlenky. A myslím, že jsem je už snad i slyšel dříve. ,,Víš, proč máte v Evropě tak ošklivé holky?", ptá se řidič. Já si sice nemyslím, že by v Čechách, na Slovensku či Polsku byly dívky ošklivé, ale zvědavě se ptám ,,Proč?". ,,Církev je totiž upálila. Všechny hezké a chytré holky, které se vymykaly, vaše katolická církev upálila. A proto najdeš hezké holky jenom u nás. U nás vlastně ani ošklivý holky nejsou." praví Petr.

Zajímavý názor. Nicméně dozvídám se i relevantnější informace. U Ekatěrinburgu jsou dva ,,zakryté gorody". Jsou to města, která byla před pádem SSSR tajná/zavřená. Bez povolení tam nebylo možné vstoupit a často tam byl umístěn jaderný či vojenský výzkum. Tato města měla po pádu Svazu možnost si vybrat, zda se změní v klasická města nebo zda si uchovají svůj status. Velká část si vybrala jít cestou uzavřeného města. Tudíž je třeba speciálních povolení, která jsou pro cizince těžko dosažitelná. Mám tedy smůlu. Snad příště. A prý se zde někde stala i jaderná havárie. Ale nic bližšího Petr neví. Ale k zajímavostem ještě přidává vyprávění o Čeljabinském meteoritu. Většinu si prý rozebrali místní a mají jeho kousky doma jako výzdobu.

Petr mě po pár hodinách jízdy a vyprávění vykládá uprostřed ničeho. Zajímavé, vůbec nemám hlad. Jdu tedy dál stopovat a zastavuje mi pár, který mně je povědomý. Ha! Už si vzpomínám. Ráno jsme jim s Petrem pomáhali vyměnit kolo. Respektive jsme naložili řidiče a odvezli ho do nejbližšího servisu, kde pravděpodobně koupil kolo nové.

S párem sice trošku bloudíme, ale zase je pohoda. Krmí mě semínky cedru, sibiřskou pochoutkou. Chutná to skvěle. ,,Tank!" vykřikl jsem spontánně. Řidič naprosto chápe a zastavujeme. Dokonce se do něj dá i vlézt! Jsem v sedmém nebi. ,,Odkud se tady vlastně bereš?", ptají se moji hostitelé. ,,Z Vladivostoku, kam jsem doletěl z Prahy", odpovídám. Dívka se na mě jen vyděšeně otočila a pak se začali oba smát. A já s nimi. Jedu správným směrem, není mi zima, hlad taky nemám. Zkrátka paráda. Ale i tahle paráda musí jednou skončit. Jsem vysazen před Ekatěrinburgem, kde nocuji. Kromě toho, že si do mě při stavění stanu komáři asi 40x kously, se nic zajímavého nestalo. Na to si zkrátka musí člověk zvyknout.

Do Ekatěrinburgu, hlavního města Sibiře, dojíždím kolem poledne. Trošku mi připomíná Novosibirsk. Centrum spíše novější, ale nic, co by stálo za speciální prohlídku. Ale tramvaje mě baví. Jsou to staré československé tramvaje a v nich samozřejmě jezdí ,,štiplístci". Já po ubytování v hostelu mířím na Taganski ryad. Je to obrovské tržiště, které se skládá z několika budov. V tramvaji se dávám do řeči se ,,štiplístkem". Jedná se o starší, velice sdílnou ženu. Vypráví mi o tramvajích, místních, svém muži, který byl v Československu v roce 68 a dalších. Na trzích je velice živo. Číňani, Rusové, Kazaši, Kavkazani. Paleta etnických příslušností prodavačů je stejně pestrá jako sortiment jejich zboží. 

Po procházce po městě si jdu lehnout. Cesta mě začíná pomalu zmáhat. Užívám si alespoň luxusu sprchy a postele. 

Pokračování příště...