Z Vladivostoku stopem domů XVIII

Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad. 

Jsou asi tři ráno a já se probouzím. Zrovna se střídají šoféři. Pouštím Uzbeka na postel, řídil skoro celý den. Za prvé má na odpočinek právo a za druhé je v zájmu nás všech, aby byl na další cestu čerstvý. Za volant jde Tádžik. ,,Ne že to zase nabouráš" říká Uzbek. Před třemi dny totiž Tádžik usnul za volantem a sjel ze silnice. Nic vážného se naštěstí nestalo. Kamion to ani moc neodnesl, jenom krytka pravého světla a pár škrábanců. Ale i tak mi to klidu nepřidává. Jedeme proto vcelku pomalu. Nepřekračujeme rychlost 80 km/h. Silnice sice příliš neuhýbá vpravo či vlevo, ale jedeme stále nahoru a dolu. 

Tádžik se se mnou zkouší víc bavit, ale jeho ruština je horší než moje. Opravdu není jednoduché něčemu rozumět. Tak to po půl hodině vzdávám a snažím se usnout. A daří se...

 Probouzím se, když už je světlo. A zrovna jedeme podélTranssibiřské magistrály. A začínají mi kroužit hlavou myšlenky o našich legionářích. Při tom, co jsem zatím v Rusku viděl, je obdivuji víc a víc. Nejen za to, co dokázali, ale že zvládli vůbec přežít. Zvláště při pomyšlení, že tu byli před téměř 100 lety. Zkrátka neuvěřitelné. 

Kilometry ubíhají a mě z myšlenek na legionáře vytrhuje až Bajkal. Neuvěřitelné majestátní jezero a jedna z největších chloub Ruska. Pomluvte Bajkal a nepřežijete ani minutu. Má hloubku kolem 1 600 metrů. Jako výška naší Sněžky. A také zde žije ryba omul. Nikde jinde na světě prý nežije. Místní specialitou je jeho grilovaná podoba, kterou připravují ve velkých sudech. Po ochutnání musím přiznat, že vskutku nejlepší ryba, kterou jsem kdy jedl. Na trhu tady mají na výběr i další věci, jako sušené ryby a podobně, nicméně už jsem sušenou rybu jedl a není to moje nejoblíbenější jídlo na světě.

Vzhledem k tomu, že tady děláme delší pauzu, pravděpodobně kvůli mě, tak se v Bajkale zkrátka musím vykoupat. Místní na trzích mě povzbuzují, že voda je velice teplá. Když přicházím k jezeru, tak voda má 15 stupňů maximálně, spíš míň. Ale co, kdo ví, kdy sem zase přijedu, tak si to nesmím nechat ujít. Svlékám se tedy do trenek a vcházím do vody. A ano, už jsem zažil lepší koupání. Ale Bajkal je Bajkal. 

 Pauza už uběhla a jídlo jsme na cestu nakoupili. Nic nám tedy nebrání jet dál. Po cestě kluci říkají, že by si dali saunu. Jsem jedině pro. Navštívit Rusko a nezajít do sauny je jako navštívit Česko a nenavštívit hospodu. Zastavujeme tedy u jednoho motorestu, kde je i sauna. Systém, kterým se saunujeme je...fascinující. Kluci, ač se znají minimálně 20 let, spolu ani se mnou do sauny nesmí. Hádejte proč...ano, Alláh. Takže první jdu já, na 20 minut, pak Uzbek, šéf skupiny, nakonec Tádžik, závozník. 

Po sauně se opět rozjíždíme s Tádžikem za volantem, Uzbekem na posteli a mnou jako spolujezdcem. A opět jen na chvíli. Po hodině se začne návěs nebezpečně cukat do stran a řidič zastavuje. Uzbek okamžitě vybíhá ven s vodou. Asi čeká, že hoří pneumatika. Bohužel něco horšího. Urvalo se něco na tažném zařízení. ,,Tak to je konec, opravna je daleko, navíc to bude trvat, asi vezmu věci a budu dál pokračovat sám.", mumlám si pro sebe. Během dvou hodin je opraveno. Kluci vzali provazy a popruhy a připevnili to zpátky na své místo. Zkrátka Rusko. Ale jízdu přizpůsobili stavu, takže už nepálíme 100 km/h, ale jenom 80-90 km/h. 

Po všech peripetiích a diskuzích se s osádkou kamionu v Novosibirsku loučím. Kamion čeká oprava a kluky rodiny, které mají v Kyrgyzstánu. A mě čeká cesta na západ. Loučení je jako z romantického filmu. Leje jako z konve. Když se konečně počasí trochu umoudří, Uzbek volá taxi, aby mě hodil alespoň na autobusovou zastávku. S kluky si vyměňujeme ještě telefony a přejeme si hodně štěstí. Doufám, že se opět shledáme. Jejich teorie mě vskutku bavili celou cestu.

Taxi mě odváží na nejbližší zastávku, kde působím jako naprostý exot. Usmívající se blonďák s mastnými vlasy a obrovskou krosnou. A navíc v amerických kanadách. 

Pokračování příště.

Odkaz na 1. díl ZDE