Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad.
Ach to včerejší pití. Vstávání je těžké. V bytě to vypadá jak po výbuchu granátu. Není mi po včerejšku sice vyloženě špatně, ale k dokonalosti má můj stav hodně daleko. Navíc dnes odjíždím. Asi budu působit jako sentimentální blbec, ale cítil jsem se tady opravdu jako doma. Natašin syn se ještě ptá, jestli nemohu zůstat déle, že si mě moc neužil. Bohužel to nejde a život jde dál. Odjíždíme tak spolu všichni směrem k přístavu. Po cestě se však ještě zastavujeme pro suvenýry. Od Alexe jsem dostal nádherný jakutský nůž. Jako projev vděku jsem mu dal na oplátku svůj nůž. Nataša s Alexem mi ještě kupují stříbrné šperky s jakutskými motivy. Nechci to přijmout, ale trvají na svém. Prý abych na ně nezapomněl. Už teď vím, že rozhodně nezapomenu.
Loučení v přístavu je skoro jako z filmu. Silně prší, ale i tak všichni vylézají z auta a objímají se se mnou. ,,Moc děkuji a příští rok mě čekejte.", loučím se a ještě dodávám ,,A vy mě zase musíte navštívit v Heřmanově Městci!". ,,Dávej na sebe pozor, Vovčik. Ať se ti líbí Petrohrad a znova nás navštiv!", říká Nataša. ,,A jez hodně chleba! Nezapomeň, bez soli jídlo nezachutná, bez chleba nezasytí!" dodává Alex. Přikyvuji a vydávám se na trajekt. Déšť je silný a cesta je blátivá. Ještě, že mám pouštní kanady. Na trajektu se schovávám pod stříškou. Na rozdíl od zbytku, kteří jsou u sebe v autech.
Po deseti minutách se naše loď odpoutává od břehu a i počasí se lepší. Přestalo pršet a mraky se pomalu trhají. Přesouvám se tedy na hlavní část paluby na pravobok. V tichosti pozoruji kroužící racky a děti, které jim hází chléb. ,,Ahoj, ty jsi cizinec, že?" ptá se mladá dívka a přistupuje ke mně. Pokouším se o úsměv a dávám se s ní do řeči. Bavíme se asi půl hodiny, pak odbíhá zpátky do auta. To už ke mně přistupuje další člověk. Tentokrát muž ve středním věku. ,,Kam míříš, malčik?" ptá se. Snažím se vysvětlit své plány, ale po zmínění Petrohradu se začíná hrozně moc smát. Je už několikátý. Nakonec však diskuze přináší i své plody. Chlápek jede pár kilometrů směrem na jih. Stejně jako já. Tento fakt mě zbavuje nepříjemnosti v podobě procházky po městě a hledání vhodného místa na stop.
Trajekt po hodině plavby přiráží ke břehu. Cesta je trochu komplikovaná, protože některá auta mají problém překonat bahnitý terén na břehu. Nakonec se vše daří a i my se dostáváme na hlavní silnici na jih. ,,Pizděc, to taky nemohli to auto odstavit vedle?" nadává řidič na automobil, který pravděpodobně píchl. Je to mašina právě té dívky, která se se mnou bavila na lodi. Naštěstí jí a jejím dvěma kamarádkám velice ochotně pomáhají muži z jiných aut.
,,Tak ,maladěc, dál už musíš pěšky.", směje se řidič. Vystupuji ven do široké a rozlehlé Sibiře. Nikde ani živáčka. Vesele si zpívám a užívám si klid a samotu. Moc dlouho však ne. Slyším z dálky auto. Otáčím se a musím se hrozně smát. Jsou to ty dívky, kterým se rozbilo auto. Zastavují a taky se jen smějí. Nejvíce samozřejmě ta dívka, kterou znám z lodi. Jmenuje se Nina. Je to krásná černovláska se zálibou v počítačových hrách. Před 7 lety bych jí asi naprosto propadl.
Všechny dívky si při jízdě zpívají a ,,tančí" na hudbu z rádia. Přiznám se, že to vůbec není špatný. A ačkoliv bych čekal spoustu věcí, tak tohle ne. Asi po hodině mě začaly učit ruský mat - sprostá slova. Vskutku fascinující. Tři křehké Rusky učí Čecha sprosté fráze.
Bohužel tato fantasie musí jednou skončit. Holky uhýbají na východ a já musím na jih. Nina mi ještě nabízí, zda nechci s nimi, ale je to dámská jízda. Nebudu jim to kazit. Mimochodem mají před sebou asi ještě 1 000 km. Opravdu jiný svět. Nina mi ještě dává na sebe kontakt a objímá mě.
Jdu pěšky už půl hodiny. A za tu dobu nic neprojelo. Kašlu na to a stavím stan, ale té procházky nelituji. Takovou volnost opravdu zažijete jen v odlehlých místech jako je Sibiř.
Pokračování příště
