Z Vladivostoku stopem domů XIV

Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad. 

Prohlídka města byla fantastická. Ale též dosti únavná. Hned, jak jsme dorazili, jsem si šel hned lehnout. I tak mi trvalo hodinu, než jsem usnul. Zatracené světlo. Teď se převaluji v posteli a přemýšlím, co mě dnes čeká. Prý půjdeme do Království věčného ledu. Nebo tak něčeho. 

A opravdu. Deset minut od mého dočasného domova je hora. Nebo spíše takový kopec. Do něj Rusové vyvrtali díru a vytvořili tak Království věčného mrazu. Venku je asi 30 stupňů a na recepci též. Slečna, co je zde zaměstnaná mi dává, stejně jako ostatním, neforemný ,,kabát". ,,Děkuji, ale to zvládnu, jsem trénovaný" odpovídám. Slečna se jen usmívá a kabát mi dál nabízí. Nakonec si ho trochu neochotně beru a ona mi do něj pomáhá. Alex, který jde se mnou, už čeká oblečen. ,,Tak se ukaž, maladěc!" říká a vyrážíme do nitra. První komora. Trochu se ochlazuje. Vzápětí druhá. To už začíná být fakt kosa. Při otevření posledních dveří se před námi otevírá pohled na ledové umění, které komplex skrývá.

Teploměr ukazuje -10 stupňů. V duchu děkuji zaměstnankyni za její neodbytnost. Zajímavé je, že kromě osvětlení není třeba žádné další energie. O chlazení se stará sama hora. Ze zábavných atrakcí je tu možnost zahrát si dámu. Ale figurky nejsou rozlišené, všechny jsou z ledu. Další kratochvílí je ledová skluzavka. Či pití vodky z ledových stakanů. Nicméně místní zásoby už jsou vypité. A to je poledne. Alex kleje, že si nevzal se sebou ,,osobáček". Lahev vodky o objemu 0,375 litru. Určená pro cestu z práce, k přátelům a podobně. 

Vycházíme ven a já jsem řádně vymrzlý. A je to poznat. Slečna na recepci se opět usmívá a ptá se, zda jsem v pořádku. ,,Ano, děkuji moc za kabát, opravdu pomohl." ,odpovídám.

Je večer, šest hodin a holky se připravují na večer. Já potřebuji dvě minuty, takže nespěchám a spolu s Alexem popíjíme. ,,Žádná vodka Alexi!", rozkazuje Nataša. Takže pijeme jenom pivo. O půl osmé jsou konečně Kateřina s Natašou připraveny a přijíždí pro nás taxi. Jízda trvá asi 20 minut. Míříme do jedné z nejlepších místních restaurací. ,,Sakra, co to je?!", divím se a ukazuji na silnici. Tam se po čtyrech platí žena. ,,Alkeš" odpovídá Kateřina. Je vidět, že se za to obě ženy trochu stydí. 

Konečně přijíždíme na místo. Restaurace je to již na pohled noblesní. U vchodu mě ještě Nataša představuje dalšímu páru. Bude nás tedy šest. Ženské jméno hned zapomínám, muž se jmenuje Kirkan nebo nějak podobně. Je to Armén. Po usazení ke stolu Nataša s Alexem objednávají. Nataša jídlo, Alex pití. Restaurace je čínská, nicméně úplně jiná, než známe z naší kotliny. Velký taneční plac uprostřed a kolem stoly pro minimálně 10 lidí. Místo je vyzdobeno skoro až příliš. Jakoby chtěl architekt naplnit vnitřek maximálním množstvím luxusu. 

Po půl hodině a jedné lahvi vodky přichází jídlo. Saláty, vepřové, ryby, hovězí, kuřata...a chleba. Spousta chleba. Během pár chvil je obrovský stůl zcela zaplněn jídlem a lahvemi vodky. Tu objednáváme rovnou po dvou. Protože se v restauraci nesmí kouřit, všichni chodí ven. Já jsem sice nekuřák, ale tady si zakouřím rád. Člověk se pak vždy něco zajímavého dozví. A navíc je celou noc světlo. A dát si v jednu ráno cigaretu venku při světle, to je zkrátka zážitek.

V podniku je kromě nás i skupinka mladých. Na cigaretě se pokaždé chvilku pobavíme. Kirkan se ujímá hned iniciativy a přivádí k nám do hloučku mladou dívku a seznamuje nás. Jeho záměr je zcela evidentní. Ale vůbec mi to nevadí. Je vskutku okouzlující.

Jak postupuje večer, hladina alkoholu v krvi roste. A to rapidně. Kolem druhé ráno na každého vychází 1 lahev vodky o objemu 0,7 litru. A to jsme tři muži a tři ženy. Netuším jak je to možné, ale ještě jsem neupadl do kómatu a celkem se i držím na nohou. Ne tak Armén s Alexem. Celou dobu mi všichni radí, ať vodku zajídám chlebem a salátem, což pečlivě dodržuji. Nicméně kluci asi trochu přepískli start. Kirkan si mě, při světlejší chvilce, bere na stranu a vypráví mi o Arménii a životu v Rusku. ,,Rusové Kavkazany nemají rádi. Život je tu pro nás těžší než pro Rusy. Ale Bůh byl spravedlivý a nadělil nám velké penisy." dovyprávěl a začal se strašně smát. 

Musím upřímně přiznat, že tento večer si naprosto užívám. Báječné jídlo, ještě lepší pití a naprosto odzbrojující pohled na parket. Tam několik čtyřicátníků tancuje na elektronickou hudbu. Hravě by strčili do kapsy celou naší mládež. Kolem čtvrté ranní už všem dochází síly. I já jsem značně unaven. Loučím se tedy i s mladými a čarokrásnou slečnou. Jenom matně mi dochází, že zítra už odjíždím odtud. Vůbec se mi nechce. Přiznám se, zamiloval jsem si to tady.

Pokračování příště