Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad.
Je osm hodin a já se probírám ze spánku. Z krásného a dlouhého spánku. Mám spaní pod širákem či ve stanu rád, ale postel je postel. V kuchyni už voní snídaně. Nataša už je v práci a tak se o domácnost stará Kateřina. ,,S Alexem se najíte a pak tě doprovodí do města." říká a při tom smaží vajíčka. Já si dávám jenom tzv. svěží salát z kapusty. Je to zelný salát, ale zcela famózně dochucený. Po vypití čaje a snídani vyrážíme do ruchu města. Jedeme hromadnou dopravou. Spoléhat se musím plně na Alexe, protože já neznám ani směr, ani číslo linky. Po nástupu si všímám jedné zajímavosti. Valná většina cestujících jsou ženy, zvláště vyššího věku. Mladý muž jsem v celém autobuse jediný. Lístek nám prodává ,,průvodčí" Má dokonce v autobuse vyhrazené místo na sezení. Zvláštní systém.
Autobusem jedeme asi půl hodiny a vystupujeme někde na periferii. Alex se spletl, takže musíme přestoupit. Oba se tomu smějeme. ,,Máš další pokus, pak jdeme pěšky" říkám s úsměvem. Tentokrát už to vychází. Při jízdě mě oslovuje starší paní. ,,Vy jste Američan? Rozhodně vypadáte jako někdo z Ameriky, copak tady děláte?" ptá se. Vysvětluji ji, že jsem přijel stopem a kam mířím. Asi si myslí, že si dělám srandu. ,,Umíte dobře rusky, kde jste se učil? A jak se má váš prezident Zeman?" pokračuje s otázkami. ,,Víte, já se učil rusky v Rusku, Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Na cestách. Ve škole jsem ruštinu neměl. A pan prezident se má dobře, akorát trochu pije. Pije jak ruský mužik." Starší dáma se strašně směje a kontruje, že na ruského mužika určitě nemá. Po přátelském rozhovoru vystupujeme s Alexem v centru. Ve městě právě probíhá taková malá Olympiáda. Jmenuje se ,,Děti Asie". Centrum je tak plné mladých lidí, kteří přijeli sportovat nebo fandit svým favoritům. Atmosféra zde panuje skvělá. Všichni se usmívají a vypadají šťastně. Až na výjimky, o nich však příště.
Včera mi holky hostitelky říkaly, že Alex chce navštívit lunapark. Díky tomu ,že jsme kousek od něj, tak tam Alexe zvu. Ten má jiskřičky v očích. Střílí ze vzduchovky, jezdíme spolu na autodromu a sám pak zkouší virtuální realitu. Trávíme zde asi dvě hodiny a končíme jízdou na ruském kole. Výšky rád nemám, ale fotky udělat musím. Alex si jízdu neuvěřitelně užívá. Já ne. Po 10 minutách můžu jásat. Konečně jsme zase dole. ,,Teď půjdeme k mamce do práce" říká můj dětský průvodce. Vyrážíme pěšky, aspoň se pěkně projdeme.
Po cestě potkáváme výhradně paneláky. Staré centrum je prý kousek dál, Nataša mě tam prý později vezme. ,,Tady pracuje mamka. Dělá něco s penězi" říká Alex a ukazuje na obrovský panelový dům. Nepamatuje si, kde přesně pracuje, tak situaci řeší po svém. Přistupuje k maminčině autě a silně kope do kol. Najednou se celým parkovištěm rozeznívá alarm auta. Alex se usmívá. Z okna se vyklání jeho mamka a pouští nás dovnitř. ,,Tohle je Vovka. Přijel z Evropy, je to Čech." představuje mě Nataša kanceláři plné žen. Ty se usmívají a hned se se mnou seznamují. ,,Moc se omlouvám, ale mám tu práci ještě tak na hodinu. Alexi, ukážeš Vovkovi staré centrum a já vás tam pak oba vyzvednu, ano?" udílí Nataša pokyny. Její syn souhlasí a já se loučím s milým osazenstvem kanceláře.
Po cestě do starého centra mě moc témat k hovoru s Alexem nenapadá. Bavíme se tedy hlavně o počítačových hrách. Ty baví snad všechny děti. Jdeme po cestě bez asfaltu. Chodníky jsou tady hudbou budoucnosti. Stojí tu dřevěné domy, které působí dojmem, že když se do nich opřete, spadnou. Za minulého režimu se to řešilo tak, že přijela těžká technika a vše srovnala se zemí. Pak se na jejich místě postavily paneláky, kde dostali byty původní majitelé. Kruté, leč účinné řešení bytové krize. Po pár minutách v ,,historickém" centru města nás nabírá Nataša a projíždíme nejzajímavější části města (fotky v galerii).
