Z Vladivostoku stopem domů XII

Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad. 

S Natašou uháníme silnicemi Jakutsku jako o závod. Naše auto s volantem na pravé straně suverénně předjíždí ostatní. Pravda, jsem zvyklý na styl jízdy Gruzínců, ale tohle je úplně něco jiného. Úplně jiný styl. Jiný sport. Dovolte mi jenom lehké odběhnutí a nastínění způsobu řízení v jiných zemích. Na Balkáně řidič předjíždí do kopce. Ve tmě. Když neví, zda něco jede. V Gruzii předjíždí také v noci. Také do kopce. Ale i ve chvíli, kdy ví, že proti nim něco jede. Ale Nataša strká do kapsy hravě i Gruzínce. Ještě, že má relativně dobré auto. V Ladě už bychom byli dávno mrtví. 

I přes svižné tempo nám cesta k ní domů trvá asi půl hodiny. Její byt je v domě o 16 bytových jednotkách. Propozice bytu jsou 3+kk o asi 40 čtverečních metrech. Žije zde se svými dvěma dětmi a občas s Alexem. Celý komplex domů zde v 90. letech postavili Kanaďané a stojí na betonových pilířích. Nejsem si jist materiálem, z kterého je vnitřek, ale nejvíce to připomíná sádrokarton. Vnějšek je pravděpodobně ze dřeva. Na zvukovou izolaci se zde příliš nehraje. 

První chvíle, kdy vejdu k Nataše do bytu mě vyvádí naprosto z míry. Kromě Nataši je zde ještě Kateřina a celkem tu pobíhají 4 děti, které oběma ženám říkají mami. Že by Nataša žila s Alexem a zároveň měla přítelkyni? To mi na Rusko moc nesedí. Po chvilce se vše vysvětluje. Dvě děti patří Nataše, dvě Kateřině. Všechno to jsou kluci, od 5 do 17 let. Přivítání od žen je báječné. Vytahují chlazenou a nasolenou rybu. V podstatě sushi. Ale bez rýže, sojovky atd... zkrátka syrová ryba. A k pití černé pivo české značky. Velice rychle se seznamuji se všemi stálými, ale i dočasnými obyvateli bytu. Kateřina je z Aldanu a s Natašou se znají již léta. Spojila je nemoc. Obě trpěli/trpí rakovinou. Nataša se létala léčit až do Petrohradu, který si naprosto zamilovala. Na rozdíl od Moskvy. Tu nejen oni,ale jak později zjišťuji i většina místních nesnáší. A nikoliv způsobem neškodných vtipů o Praze, jak známe z Česka. Mnohem více.

Po téměř mateřském přijetí mě posílají spát. Jsou asi 3 hodiny odpoledne. Dostávám samostatný pokoj. Zbytek, zatím 6 lidí, se musí vejít do druhého pokoje a obývacího pokoje s kuchyní a jídelnou. Zkrátka host je host. Asi v šest hodin se budím. Kateřina mezitím uvařila a jdeme opět jíst. A opět si k tomu dáváme pivo. ,,Zítra ti po práci ukáži město" praví Nataša. Vřele souhlasím a v klidu popíjím. Sice není moc dobré, ale alespoň nemusím pít tvrdý alkohol. Diskuze se dost liší od hovorů s Alexem a dalšími řidiči. Nemluví se ani o politice, ani o práci či autech a sportu. Hostitelky mi spíše přibližují útrapy běžných Rusů a každodenní problémy. Zde v Jakutsku je hodně drahá zelenina a ovoce. Rajčata v Petrohradě koupíte za 20 rublů kilogram. Zde za 200. Dokonce i nafta je zde o 10 rublů dražší než jinde v Rusku.  

Nejvíce však zde místní ženy trápí alkoholismus. A kupodivu nikoliv ruský. Ale ten jakutský. ,,Rusové pít umí. Jsou pak sice agresivní, ale potřebují vypít minimálně lahev vodky. To Jakuti mají slabý organismus. Dají si stakana a hned jsou opilí. A navíc u nich rychle vzniká závislost na alkoholu. Spoustu práce pak musí zastat ženy, protože muži pořád pijí." vypráví Kateřina. Sama Nataša se rozvedla s prvním mužem právě kvůli alkoholu. Pořád jen pil, ztratil kvůli tomu práci, stal se troskou. Někteří muži prý žebrají po svých současných/bývalých ženách alespoň nějaké jídlo. To pak chodí vyměňovat do obchodů za alkohol. Je to velice smutný obrázek. 

Dalším tématem tady je veřejná přeprava a stav infrastruktury. Chodníky a asfaltované silnice často nejsou ani na velkých sídlištích. Autobusy jsou staré, jezdí nepravidelně a nikde nenajdete jízdní řády. Zkrátka jízdní řad je know-how místních, kteří vědí, jak to jezdí. Turista se musí ptát. Ono sem však příliš turistů nejezdí. A když, tak pouze z jiných částí Ruska. 

Kolem půlnoci si jdu lehnout. Nataša mi zatahuje žaluzie. Jinak bych neusnul. Jsme natolik severně, že jsou zde biele noči. Ani chvilka tmy. Zkouším usnout, ale moc mi to nejde. Přemítám o slovech Markýze de Custina, obdivovatele ruského absolutismu z 19. století.,,Bůh odsoudil 60 milionů bližních k nejkrutějšímu trestu v podobě života v Rusku.