Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad.
S Alexem jsme v jeho kamionové garáži v Čulmanu. Po cestě jsme na silnici, asi 5 km od města potkali dědu o holi, oblečeného jako na pláž. A to v den, kdy je asi 10 stupňů. Sedíme v bývalé výrobní hale. ,,Kde vlastně normálně spíš?" ptá se Alex. ,,Jak se dá." odpovídám, ,,často ve stanu u cest v lese. Zkrátka venku." pokračuji. ,,Hmm, víš, že v Amurské oblasti, kde jsme tě nabrali je nejvíc medvědů a tygrů v celém Rusku? To se nebojíš?". Popravdě, do teď jsem to příliš neřešil a tak se ani nebál. ,,Tady se nemůže nic stát, jsme přece v Rusku" odpovídám, abych neztratil tvář a směji se. ,,Ty ses měl narodit v Rusku, tebe je pro Evropu škoda, říká Alex". Skoro jsem dostal záchvat smíchu.
Popíjíme spolu s Alexem a jeho dvěma přáteli čaj. První komplikace přichází, když mladší řidič končí. Alex se snaží sehnat náhradu, ale moc se mu to nedaří. V době mezi sháněním mi ukazuje různá videa v telefonu. Např. jak krmil po cestě medvíďata, potkal spícího medvěda na silnici a další. Je to vskutku jiný svět. Další řidič mi vypráví o ,,starých dobrých časech". ,,Já už vodku nepiju. Od perestrojky se nedá pít. Radši si pálím samohonku. Zkrátka Gorbačov to celé pos***." pokračuje v monologu.
Po několika hodinách konečně Alex sehnal parťáka. Chvilku přemýšlel i o mně. ,,Já nemám na kamion řidičák", odpovídám. Samozřejmě zatajuji fakt, že nemám řidičák ani na klasické auto. ,,To nevadí, tady policajti nejsou. A kdyby se náhodou ukázali, tak to vyřešíme." říká Alex. Naštěstí však od myšlenky upouští. Sehnal totiž Piotra. Piotrovi je asi 50 a vypadá jako vědec z filmu Zpátky do budoucnosti skřížený s vězněm. Rozcuchaný, potetovaný, trošku špinavý a s děsivým výrazem ve tváři. Pořád se mu klepou ruce. Určitě to má z chlastu. No, Alex opravuje náklaďák,tak si jdu lehnout. Stejně nerozeznám motor od výfuku, tak mu nemůžu být příliš nápomocen.
,,Pojechali!" křičí radostí Alex. Vše je opraveno a kamionu vesele řve motor. Já dostávám exkluzivní místo na posteli, zatímco oba řidiči sedí vpředu. Během jízdy se vesele bavíme. Ve chvíli, kdy Piotr vystupuje, ptám se Alexe, proč se mu třesou ruce a zda je to z alkoholu. ,,Ne ne. Piotr měl před několika lety vážnou nehodu. Řídil kamion a srazil se s jiným. Kabina a všechno začalo hořet a jemu se zasekly nohy pod sedačkou, nemohl se odtamtud dostat. Dokonce i přemýšlel, že si ty nohy odřeže, aby se odtamtud vyprostil. Naštěstí mu ale lidi kolem pomohli. Od té doby se mu třesou ruce. Je to hrdina, že to zvládl" praví Alex. Bohužel je třes v rukou natolik velký problém, že i Alex uznává, že na řízení to není. Problém mu činí hlavně řazení. Proto funguje Piotr spíše jako spolujezdec, který kontroluje, zda není řidič příliš unavený, respektive zda nespí.
Stavujeme se ještě u rodičů šoféra a vykládáme plechy na střechu. Ptám se, jak se jim tady žije a co počasí. ,,Včera v noci nám pomrzly brambory. Byly dva stupně pod nulou". A to je červenec. Pořád tady funguje systém známostí a kontaktů. Zkrátka každý má co nabídnout těm ostatním. Někdo dokáže sehnat pneumatiky, jiný tahá auta z Japonska, Alex zase plechy. Rodiče synovi děkují a my se zase vydáváme na cestu.
,,Šáhni v zadu do kaslíku, tam dole pod dekou" říká Alex. Sahám tam a vytahuji nádhernou pistoli značky Bereta. ,,To je proti medvědům. Dal bych ti ji, ale je to můj miláček. Mám ji od táty" říká Alex. ,,Mladej si holt pořídí petardy, to mu bude stačit" přidává se Piotr.
Projíždíme nádhernou a nebezpečnou Sibiří. Stále směr sever. Míjíme místa, kde se těží zlato a překonáváme řeku Aldan. zažívám nepopsatelné pocity. Zkrátka jedete oblastmi, kde skoro nikdo nežije. Hlavou mi projíždí záblesky z filmů jako Bílé peklo či Ztracený na Sibiři. Je to neuvěřitelné. Tohle jinde nezažijete. Fascinující kombinace tvrdé a nespoutané přírody s neudržovanou cestou mi dává pocit, jako bych jel na konec světa. A od onoho konce nejsem daleko. Jakutsk je odsud už jen pár set kilometrů.
Pokračování příště
