Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad.
Je sedm ráno a já vstávám. Nutno říct, že dost nedobrovolně. Opuštěný lom totiž není opuštěný a pár desítek metrů ode mne těžká technika rube kámen. Nikdo mě sice nevyhání a nikomu nepřekážím, ale spát se v tom hluku opravdu nedá. Balím se a jdu na pochod.
Jdu už asi hodinu. Nic nejede, jen jeden bagr, co jezdí sem a tam. Kupodivu mi ta procházka celkem zlepšuje náladu. Na zádech krosna, na rtech píseň a neuvěřitelná volnost. Můžu si jít, kam chci. Teda, teoreticky. V lese bych dlouho nepřežil, tak silný repelent proti komárům nemám.
Ha! Slyším auto. A nemýlím se. Řidič okamžitě zastavuje a nabírá mě. ,,Jedu do Tyndy, co ty?" ptá se. ,,Tynda je super, díky moc" odpovídám. Těch asi 200 kilometrů jedeme snad 5 hodin. Místy se silnice sice opravuje, ale z většiny je pouze zpevněná, asfalt na ní najdete jen výjimečně. Po cestě míjíme jediné městečko, jinak nikde nic není.
Celou dobu je poměrně pošmourno. Zkrátka to není počasí na koupání u vody. Řidič se se mnou loučí na kopci ve městě, kousek od trhu. Vím, že nemám moc času, kvůli počasí, ale jdu si nakoupit. Potřebuji nějaké ovoce a zeleninu. Nic čerstvého už jsem několik dní nejedl. Prodejce je Ázerbájdžánec, milý chlapík. Dává mi pár jablek zdarma ještě na cestu, že prý se mi budou hodit. Vracím se tedy zpátky na stopovací místo. Zkouším to asi hodinu, ale nic nezastavuje. Všichni jedou asi jenom po městě. Vydávám se tedy dál, za město. Ale tady se poprvé mé štěstí vyčerpává. Začíná hnusně pršet. Nejhorší je, že to není ten prudký krátký déšť. Chvilku prší hodně, chvilku spíše mrholí. Vypadá to na celý zbytek dne. Ale tady noc trávit opravdu nechci. Proto pokaždé, když to počasí jen trochu dovolí, vybíhám z kryté zastávky na silnici a zkouším odstopovat. Musím si dát pozor, abych nepromokl, to by mne nikdo nevzal.
Po další asi hodině a půl vidím známý kamion. Ten, který mi včera nabízel svezení na korbě. ,,Davaj maladěc!". Nastupuji do jeho amerického kamionu. Kabina je obrovská, skoro by se tam dala otevřít hospoda. To není jak ty, co jezdí po Evropě, kam se sotva vejdete. Jedeme v kamionu tři. Řidič Alex, který se střídá s Voloďou a já. Hned ze začátku se dozvídám několik dobrých zpráv. Kamion míří do Jakutska. A můžu spát uvnitř, což je skvělé. Navíc máme dva řidiče, takže můžeme jet i přes noc. To je úplný sen, zatímco spíte, tak jedete. Paráda. Spolu s těmito novinkami přichází obvyklé dotazy. Zda jsem americký agent, proč chceme napadnout Rusko a podobně. Už jsem si zvykl.
Jedeme stálou rychlostí 30 km/h. Vskutku žádný fofr. Ale stav cesty a náklad nám neumožňují vyšší rychlost. Naše zboží váží asi 45 tun. Vezeme plechové kotouče a pár věcí, co chce Alex prodat po cestě kamarádům. Alex je z národu Sacha, Jakut. Po chvilce jízdy mě učí moje první jakutské slovíčko ,,učugej". Znamená to rusky ,,charašo", což je např. jako rozumím, souhlas, atd... Také mi dává lekci ruského matu. Což znamená, že během půl hodiny umím klít jako domorodec. Velice rychle mat využívám, protože mě Alex bere do motorestu, aby si otestoval, zda umím pít.
Tady je nutné říct, jaké míry panáků v Rusku jsou. Stakančik-půl decka, jako náš velký panák. Menší se nepije, respektive se jim říká dětská míra a to chlapi nepijou. Pak je stakan, to už je deci. A konečně balšoj stakan. To jsou dvě deci a více. A důležitá informace - Rusové měří vodku na gramy, nikoliv na mililitry. My s Alexem pijeme každý 4 stakany, tedy 400 gramů vodky. Po této dávce jsem rád, že trefím do kamionu. Alex mě chválí, že piju jako opravdový ruský mužik. Já ulehám do postele a komatu. Alex usedá za volant a jedeme dál.
Pokračování příště.
