Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad.
Přijíždíme s Petrem do Rodionovky. V rychlosti ji procházím, ani nefotím. Není příliš co. Po cestě, aniž bych stopoval zastavuje malý náklaďák. Vezu se s ním pár kilometrů. Řidič je sympaťák a snažím se s ním přátelsky bavit. Zůstává však jenom u snah. Přes řev motoru a rádia neslyším ani sebe, natož jeho. Fakt, že jsem nahluchlý mi taky nepomáhá.
Další stop je zajímavější. Důstojník armády se svou ženou. V paměti mi utkvívá informace, že nesmí do zahraničí. A to právě kvůli tomu, že je armádní důstojník. Nejdál, kam může jet, je na Krym. Nejraději však oba jezdí na Gorno-Altajsk. Ten mi už doporučovalo více Rusů. ,,U vás se o tom mluví jinak, ale Krym byl vždy ruský. Rusové tam žili, žijí a mají tak právo být součástí Ruska. Je škoda, že se kvůli tomu naše země hádají." praví důstojník. Spíše poslouchám, než argumentuji. Nakonec z toho je asi dvouhodinová diskuze/přednáška o zahraniční politice Ruska. Uvedu pouze pár jeho myšlenek(zjednodušených).
Po rozpuštění armád Varšavské smlouvy se mělo rozpustit i NATO. Ale stal se opak a NATO se rozšiřuje k hranicím Ruska a snaží se opět rozpoutat válku. Evropa je ovládána Američany. Amerika je ovládána Židy. Evropani jsou zženštilí,velice často homosexuální. EU není životaschopná a dojede na imigrační krizi.
Konečně Belogorsk. Řidič mě vyhazuje pár kilometrů od města v motorestu. Do háje. Zapomněl jsem si u něj mapu. To už je vlastně druhá mapa, o kterou jsem přišel. První jsem vyhodil sám. Koupil jsem ji v Čechách a byly na ní zakresleny pouze řeky a železnice. Jinou jsem bohužel v Česku nesehnal. ,,Ach jo, snad budou mít v Belogorsku knihkupectví", nadávám tiše. ,,Děvuška? Adin čaj, pažalosta". Servírka po chvilce přináší čaj a já se pohodlně opírám o zeď. Najednou se ve dveřích s úsměvem objevuje důstojník. ,,Bez mapy bys moc daleko nedojel", praví a podává mi ji. ,,Moc děkuji, dáš si čaj?", zvu ho. ,,Ne ne, musím zase jet, se ženou jedeme pro děti. Šťastnou cestu a opatruj se."
Mám víc štěstí, než rozumu. To je typické pro celou cestu. Do Belogorsku je to, co by kamenem dohodil. Dávám se na pochod. Při chůzi se směji na celé kolo. Asi jsem se už definitivně zbláznil. Aniž bych zdvihl ruku, zastavuje auto. Dvě ženy kolem 35 let mě vezou do centra města. Rád bych si tam dokoupil léky a možná i zastavil u doktora. To pro jistotu. Když přijíždím na místo, myšlenky na doktora a léky jsou pryč. Celé město je na nohou-probíhají oslavy úspěšného dokončení školy. Stovky studentů ve slavnostním spolu s jejich rodiči a přáteli zaplnili náměstí. Jdu tedy do restaurace,abych se civilizovaně najedl a poptal se po nějakém noclehu. Nacházím nádherný podnik, který dokonale kontrastuje s mým vzhledem. Místo je krásné, čisté a na úrovni. Já vypadám jak špinavý bezdomovec, který se vydal na cestu kolem světa. Kupodivu mne nevyhazují, ale naopak. Obsluha za mnou poslala nejhezčí dívku, co v podniku seděla. Pravděpodobně kvůli tomu, že uměla anglicky. Nejdříve zjišťuje, zda jsem Američan. Po té se ptá, zda se mi tu líbí, a zda mi na lístku nechybí nějaké jídlo. Pro podnik mám jen slova uznání, což obsluhu i dívku těší. Nemohu přeci přiznat, že půlce jídel nerozumím. A u té druhé si nejsem jist, co to je.
Objednal jsem si nakonec rybu. Chutná výtečně. A to i když jím sám, dívka se totiž vrátila ke svému stolu. Na radu obsluhy se jdu ubytovat do místního hotelu. Prý je ve městě jediný. Ceny mají trochu vyšší, ale jednou si to dovolit můžu. Rychlá sprcha, převlečení do věcí, které vypadají alespoň trochu přijatelně a jde se. Oslavy jsou fenomenální. Nejdřív zpívají absolventi, po nich různé kapely. Pak začíná nevázaná zábava doprovázená diskotékovou hudbou. Celou akci završuje ohňostroj. I člověk, co nemá rád velké oslavy, musí uznat, že to má své kouzlo. No nic, vracím se do hotelu. Zítra zase jedu dál. Před spaním ještě rozvěšuji mokré věci. Snad alespoň trochu vyschnou.
Pokračování příště.
