Jak jel pardubický kluk stopem z Vladivostoku zpět domů. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad.
Po alkoholické zastávce v motorestu pokračujeme dál. Spolu s Alexem a druhým řidičem, Ivanem, dorážíme kamionem do Čulmanu. Tam máme 24 hodinovou pauzu. Alex mě bere do svého bytu. Tady je nutno říci, že mám x-leté zkušenosti z bydlení na koleji. Ale nic mě nemohlo připravit na zážitek tohoto bytu. Uvnitř je vzduch jako v nádražce. Klasický záchod je ve variantě ,,suchý". Zkrátka tam neteče žádná voda. V koupelně při puštění vody to hučí jako v kotelně. A v kuchyni z kohoutku neteče voda, ale když přiložíte sklenici s vodou, tak to onu vodu vysaje.
Prohlídka bytu mi zabírá asi půl hodiny a nepřestává mě fascinovat. Alex si lehá, potřebuje se dospat. Já si sedám do křesla a usínám u televize. Dávají dokumenty z 2. světové a konspiračky o CIA a Židech.
Po pár hodinách se budím. Alex už je na nohou a vaří. Rychle do sebe soukám pelmeně se smetanou a zapíjím to rajčatovým džusem. Ruská kuchyně bohužel nepatří mezi nejlepší. Hned po jídle nás vyzvedává hostitelův kamarád a jedeme do Neryungri, nedalekého města. Prý mi to tu musí ukázat. Navíc tam má jeho kamarád cestu, potřebuje koupit součástky na opravu auta. Na místě zjišťuje, že na to nemá peníze. Musí holt počkat do další výplaty.
Město v podstatě nemá centrum či náměstí. Celé se skládá z paneláků. Dokonce i banky sídlí v panelácích. Kluci dostávají hlad, tak jdeme na místní tržiště. Tam si v jednom menším podniku dáváme chinkali. Je to v podstatě to samé jako pelmeně. Po vskutku inspirující návštěvě města odjíždíme zpátky do Čulmanu do garáže, kde jsme nechali kamion. Ten čeká na opravu. Okolí garáže vypadá jako po jaderném útoku.
Pokračování příště
