Z Vladivostoku domů stopem III

Putování jednoho kluka od Pardubic z Vladivostoku domů stopem. A proč? Protože mu to přišlo jako dobrý nápad.

Spaní za zastávkou bylo hrozný. K ránu mi vítr shodil stan. Ale byl jsem tak rozespalý, že jsem ho ani nepostavil zpátky. Dospal jsem tedy se stanem přitisknutým na obličej. Chyba. Přes stan mě buď něco kouslo nebo mě popálily místní rostliny. Každopádně mám na tváři flek jak od solidní facky. Co se dá dělat. Na řidiče můj zjev kupodivu nemá žádný vliv. Jen se občas ptají, kdo mě zmlátil.

Je osm ráno a já stavím první auto. Řidič Voloďa je udiven

tím,odkud pocházím. Konkrétně mu nejde na rozum,proč někdo přiletí z Československa (ano,většina lidí stále nezaznamenala rozpad) do Vladivostoku a chce jet stopem zpátky. ,, U nás v Evropě je nuda, tak jedu za zábavou", odpovídám. Voloďa se směje. V rádiu zrovna hraje píseň ,,? ???????? ???? ???? ????? ???????????!". V překladu ,,Já zvedám vlajku své země". Přemýšlím, zda máme takové písně v Čechách, ale kromě Orlíku mě nic nenapadá. ,,Jsme tady, centrum Chabarovsku, užij si výlet, maladěc, a buď opatrný. Všichni Rusové nejsou milí.", loučí se Voloďa. 

Hmm. Centr města nevypadá zas tak strašně. Je poznat, že město je nové. To není zas takové překvapení, většina sibiřských měst byla založena v posledních 100 až 150 letech. Za zmínku tu stojí krásný pravoslavný kostel a fontána. Možná ještě budova univerzity. Jinak nic moc. Já sem ovšem nejel za architekturou... Nevím, čím to je,ale přímo cítím,jak na mě sovětské časy dýchají. Zvlášť skrz místní paneláky.

Bloudím bezcílně po centru a lidé se mě sami od sebe ptají, zda nepotřebuji pomoc a proč jsem přijel. Vlastně ani nevím proč tady jsem. Přišlo mi to zkrátka jako dobrý nápad. Po chvilce vidím i policejní zátarasy, asi přijede důležitá návštěva. U toho ale být nemusím. Chvilku pobývám v místní kavárně. Mimochodem, tohle je pro mě nejdepresivnější. Znám to už z Kazachstánu,Čečenska a podobně. Přijedete, chcete si v místním podniku poslechnout místní hudbu...ale v 90% zní z rádia západní hudba. Zkrátka ta globalizace. Po výtečném čaji se zvedám a jdu na nádraží. 

Neuvěřitelné. Vlaky jsou tady snad o polovinu širší než ty naše. Nejedu Transsibiřskou magistrálou daleko.Jenom do blízké Nikolaevky. Cesta zabírá asi hodinu. Přejezd přes železniční most je fenomenální. Opravdu je tady vše větší, než u nás. To se potvrzuje i v Nikolaevce. Tak velkou díru jsem ještě neviděl. Kromě budovy nádraží nic. Jen prašná cesta, která naznačuje směr,kde se možná nachází město. Po chvíli docházím k hlavní silnici. Už je večer. Chci se dostat ještě trošku dál, někam do divočiny. To se daří. S řidičem jedu jenom chvilku. Vysedávám u rozcestí, které vede do derevně-vesnice. Tady se bude spát jedna radost. Opět žádná večeře. Trochu trpím nechutenstvím. Ale to zas tak nevadí, alespoň shodím těch pár kilo navíc,co mám. Noc přichází pomalu. A spolu s ní i chlad.

Pokračování příště.