Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.
,,Vstávej, maladěc! Jsme tu!", budí mne Vladimir. Podle hodinek cesta trvala 8 hodin. To jsme museli celkem hnát, protože 600 km do Novosibirsku po místních cestách není úplně med. Pomalu s kamionem přijíždíme do jakési fabriky. Kdo ví, co se tady vyrábí. ,,V téhle části Novosibirska jsem ještě nebyl.", poznamenávám. ,,Ani jsi být nemohl. Jsme v Tomsku, chtěl jsi přece do Tomsku, ne?", odpovídá řídič. Je sice ráno, ale dávám se do smíchu. Nevím moc, co říct. ,,Hmm, aspoň si to tady prohlídneš. Tomsk je hezký gorod.", zakončuje Vova a vede mne ke kamarádům na vrátnici.
,,Koho nám to vedeš, Vovko?", ptají se místní. ,,Snad to není nějaký evropský homosexuál", smějí se. ,,Evropský jo, homosexuál snad ne", zní od Vladimira. Chlapi jsou skoro jako z vtipu o Rusku 90. let. Teplákové soupravy, cigarety v puse, sklenice s vodkou a ,,čaj". Zde jsou uvozovky na místě, protože abych dokázal, že nejsem žádný změkčilec, musím vypít koncentrát z čaje. Ten se dělá tak, že zalijete obrovské množství čaje troškou vody a necháte odstát. Obvykle si pak jen ohřejete vodu a smícháte trochu koncentrátu s vodou. Já ale dostávám čistou dávku. Byl bych radši za vodku. Tak, test úspěšně složen. Hlavně nedat znát, že mi buší srdce až v krku. Teď se konečně můžeme začít bavit jako rovný s rovnými.
Debata trvá asi půl hodiny, pak musí všichni do práce. Do fabriky bohužel nemůžu, prý je tam dnes přísný komandant. Jinak debatu nemá smysl příliš pitvat, je to celkem klasika. Jen s tím rozdílem, že za amerického špiona mne považují jen dva ze sedmi. Beru to jako signál, že se mi zlepšuje akcent. Nemeškám tedy a slušně se loučím. Čeká mne Tomsk.
Město je, s přihlédnutím k lokalitě, nádherné. Na rozdíl od ostatních sibiřských měst totiž nepůsobí šedivým a depresivním dojmem. Domy jsou tu několikapatrové, ale nikoliv vysoké věžáky. Centrum vyloženě hezké. Až na občasný brutalismus. Možná za to může čaj, možná se nechávám unést, ale opravdu se mi tady líbí.
Nakonec ve městě trávím celý den. Místní jsou sdílní a vysvětlují mi, jak se dostanu z centra města na kraj autobusem. A kdybych nebyl tvrdohlavý génius, tak by mi to i k něčemu bylo. Bohužel jsem dal na vlastní instinkt a jedu jiným spojem. Nu co, alespoň se projdu. Pravda, tři kilometry s plnou krosnou nejsou moc, ale ani málo. Chůze mne stojí hodinu času. Ale i tak mám štěstí a dostávám se o pár kilometrů blíž k Novosibirsku. Veze mne malý gruzovik s naprosto nemluvným řidičem. Zkouším z něj vydolovat alespoň něco. Marně. A tak se vezu a mlčím. Hradba ticha je prolomena až u vesnice Proskokovo. Tam mi řidič oznamuje, že dál jede jinam. Byl to asi fajn chlap, co mi chtěl zkrátka pomoct. Proskokovo. To, že ta vesnice existuje, poznávám pouze dle několika domů v dálce. A protože je nádherně, jdu si postavit stan na louku k lesu.
Pokračování příště....
