17 000 km stopem domů z Kamčatky XX

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

Je ráno a já se s Gregorem loučím a dávám mu na sebe kontakt. Nemyslím si, že by někdy dorazil do Česka, ale člověk nikdy neví. Na lednici jsem mu tedy nechal alespoň pohlednici z Prahy. Krasnojarsk si chci prohlédnout více. Je to veliké město a ač je nové - rozuměj sovětské, tak působí udržovaně a čistě. Je to příjemná změna. Po hodině bloudění se ocitám v hostelu Panda. V pokoji pro osm jsme jenom tři. Jeden dělník, jeden cestovatel a já. Cestovatel Žeňa je ovšem jiná liga. Několikrát již byl v opuštěných částech Ruska, kde žijí tzv. ,,staré víry" a ,,staré národy". Jsou to skupiny lidí, které mluví starou ruštinou a příliš se nepřátelí s vládou a moderní civilizací. Chodit mezi ně chce nepochybně dost odvahy. Zvláště, když člověk provozuje turistiku ala Žeňa. Ten si sbalí jídlo na týden a vyráží na měsíční cestu. Další jídlo po cestě sbírá a kupuje od místních. A samozřejmě všude chodí pěšky. Dostávám od něj taky několik rad, co dělat a co naopak nedělat. Například nejezdit do blízkosti Kyzylu, protože tam jsou banditi. 

Těžko soudit, zda to je pravda. Rusové často přehání. A jindy zase nebezpečí nepochopitelně podceňují. Každopádně mne čeká dnes registrace u imigrační policie. A sehnání baterek do foťáku, protože přestal fungovat. Přiznám se, že pocit štěstí u mne zrovna nepřevládá. No nic, samo se to neudělá a nechci riskovat střet s místními úřady. Po čtvrt hodině jízdy autobusem se dostávám ke stanici. Tady je na místě říct, že nejsem fanoušek českých úřadů. Nebo jakýchkoliv jiných úřadů. Sám preferuji nejmenší možný stát. Ale u nás je na úřadech alespoň pořádek. Tady na policii mi nikdo nedokáže za hodinu říct, zda se musím či nemusím registrovat. A ti, co tvrdí, že se registrovat musím, zase neví jak. Je to zcela fascinující. Každopádně z nich dostávám jakýsi papírek, který dokazuje, že jsem to alespoň zkusil. Tento úspěch musím oslavit.

Jdu tedy do nejbližší kafejky a dávám si stakana vodky. Jasně, gentleman před pátou nepije, ale tohle je výjimečná situace. Jsa posilněn, jdu si obhlídnout města. Procházím tak ulicí Lenina, kolem betonového stadionu Lokomotiv. Poté si dělám zacházku a přes ulici Rudé armády a Karla Marxe se dostávám do parku kultury a oddechu A. M. Gorkého. Dýchá na mne atmosféra sovětských dob. Asi jediné, co se zde za posledních 30 let změnilo, je iPhone v rukou místní mládeže. Dospělí na iPhony zas tolik nehrají...na druhou stranu tu preferují telefony tak 2x větší, než u nás. Velikost našich tabletů často odpovídá velikosti místních telefonů. Ale už dost o technice. 

Je opět ráno a já musím vyrazit zas o dům a město dál. Pěšky by to trvalo věčnost, tak se ptám na recepci, jaký autobus mne dostane na kraj města. Slečna neví a tak volá údržbáři. Ten je o mnoho znalejší a přes telefon mi vysvětluje, kam mám přesně dojít a jaké číslo vyhledat. A kupodivu, funguje to. Obecně je lepší zde mluvit se staršími lidmi, protože jejich zkušenosti a rozhled vám může ušetřit spoustu času, peněz a nepříjemností. Za půl hodiny jsem z města takřka pryč. A se mnou je pryč hezké počasí. Každý den se dařit nemůže, tak déšť přečkávám pod stříškou autobusové zastávky. Alespoň je čas si trochu odpočinout a zavzpomínat si na to, jak se asi mají doma. 

Čekání je odměněno sympatickým chlapíkem, který jede se svou sestrou do Ačinska. A protože je to dobrák, tak přibírá i mne. ,,Zajímavý kraj, ten sovětský rajon, že?", navazuje komunikaci. ,,Je to tady trošku jako cesta do minulosti, abych pravdu řekl.", odpovídám. Hrozně se směje a dává mi za pravdu. Jediné, co se tady staví, jsou prý vily boháčů. Ačkoliv je to optimista, tak nevěří, že to tady bude někdy jiné. Na druhou stranu mu to ani nikterak zvlášť nevadí. ,,Jsme na to tady takhle zvyklí. Jen kdyby se více opravovali staré budovy, to by pak byl tady ráj na zemi." U bistra blízko Ačinska se loučíme. Prý zde zastavuje spousta náklaďáků. A jen co s batohem vycházím z auta, hned mne odchytává kamioňák Evgenij. ,,Kam jedeš, maladěc?". ,,V Novosibirsk, maladěc", odpovídám a směju se. ,,Davaj! Pajechali!" a zve mne do Kamazu. Do háje...jsem zapomněl na ty baterky do foťáku. Takže zítra znovu a lépe.

Pokračování příště....