17 000 km stopem domů z Kamčatky XII

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů. 

Je poslední den festivalu. Každá organizace posílá svou delegaci v čele s vlajkonoši. Je to nádherná podívaná. Po přehlídce následuje několik secvičených představení. Účastní se toho stovky lidí a další tisíce to sledují. Sajína se trochu nudí, tak mi v mezičase bere cestovatelský deník a kreslí moji podobiznu. 

Je neuvěřitelné, jak moc se liší zdejší festival od těch, co znám z domu. Je zde velké množství policistů, kteří dohlíží na bezpečnost a na to, zda někdo nevnáší alkohol do areálu. Což značí další velký rozdíl mezi Jakutií a Českem. Zde se nesmí pít. A to ani pivo. A nevidím ani nikoho, kdo by kouřil. A za třetí. Festival končí obrovskou diskotékou pod širým nebem. Představte si venkovní diskotéku bez alkoholu, ale za světla. Inu, jiný kraj... Ikdyž. Před diskotékou se koná ještě soutěž krásy. Soutěžící jsou oděny místy do tradičních krojů, kde vykukuje pouze hlava. A místy do ,,oblečení", které znám z mládí ze seriálu Xena. Doplňkem bývá malý bičík. Zajímavý kontrast s českou Miss. Mimochodem, stafáž dělají muži převlečení za bojovníky. 

Do mého odjezdu z festivalu zbývá hodina. Ještě mne chytá jeden novinář na slovíčko a chystám se rozloučit se s mými novými přáteli. Přidávám se s nimi ještě do náboženského kruhu a společně tančíme a oslavujeme přírodní božstva. Na památku mi dává Vladimir čelenku, která patří k jeho kroji. Bude se mi po nich stýskat. 

Celý areál je dost daleko od hlavní silnice, tak se snažím něco chytnout a mám štěstí. Chlapík, co má stánek s jídlem na festivalu mne bere na hlavní tah. Tady čekám jen 15 minut. Za ten čas jsem zabil přesně 42 ovádů. A hned mne bere Alex. Ten dělá pro společnost Alrosa ve městě Udačnyj. To leží pouze několik kilometrů pod polárním kruhem. A přesně tam mířím. Čeká nás 550 km a jen jediná zastávka. Ta je kvůli mne, protože mi jaksi nesedla místní voda. Během minuty, kdy jsem si potřeboval odskočit jsem dostal snad 20 kousnutí do zadku. ,,Sibiř je místo, kde se nevysereš. V zimě mráz -50 a v létě komáři", říká Alex. Je to jedna z nejvtipnějších a nejtrefnějších poznámek, co jsem kdy slyšel.

S Alexem mám opravdu kliku. Má zrovna 2 měsíce dovolenou, takže má čas mne ukázat město a okolí. ,,V Udačnym jsme dlouho neměli kino. A zrovna vyšlel film Piráti z Karibiku. No a holky to chtěli hrozně vidět. Tak jsme jeli do nejbližšího kina, v Mirnym, abychom ho viděli." Snažím se z té informace vzpamatovat. Rodina jela celkem 1 100 km kvůli filmu po cestě, která silně připomíná lesní stezku. Připadám si jako cestovatelský žabař. ,,Můj děda, když má jet z Heřmanova Městce do Chrudimi, tak si týden stěžuje, že se mu nikam nechce. Tato dvě města jsou od sebe 10 km." Tentokrát se směje Alex. Je to pohodová jízda. Hlavně díky tomu, že jedeme džípem. ,,Tohle auto je stejně staré jako ty. A taky si tak zhruba vezme nafty." Vysvětluji, že mi není 20, ale 26. A taky, že naše Fabie mají spotřebu kolem 4 litrů. ,,To je hezký. Ale tady by asi neprojela, co?" Koukám na cestu a vrtím hlavou. ,,Ne, tady by měl problém i náš tank", směju se. Míříme přímo na sever a čím dál jsme, tím jsou břízky menší a menší. Dokonce tady není ani žádná půda, rostliny zde vyrůstají přímo z kamenů. 

Po 7 hodinách jízdy přijíždíme do Udačného. Popsat ono město je vcelku jednoduché. Tvoří ho 33 paneláků, nemocnice a kostel. A pak samozřejmě doly na diamanty v okolí a fabrika na jejich zpracování. Bohužel mám na všechny zajímavá místa zákaz vstupu. Celkem logicky. Ale přesto. K fabrice se jedeme kouknout, protože tam jsou velké těžící stroje, co mi chce Alex ukázat. Kromě nich mne ještě zaujal nápis na nástěnce. ,,Kádry řeší vše". Nějak mi to připomíná seriál Okres na severu. A protože jsem prý ,,fajn", tak jedeme i do zavřeného dolu na diamanty. To, že je tam zákaz poznáte i podle toho, že na cestě leží několik pneumatik s průměrem 4 metry a cedule ,,Nevstupovat". Nicméně se nezdá, že by to tu někdo hlídal. Příjemný bonus u tohoto dolu je, že nesmrdí jak plato starých vajec. Na rozdíl od toho v Mirném, kde se prokopali až k sirovodíku. 

Prohlídla končí a jedeme se ubytovat. Alex mne představuje svou ženu a dvě dcery. K večeři dostávám jakutskou klobásu, což je něco strašného. Nedá se to přirovnat k ničemu známénu. Vysvobození je pro mne ,,jakutský hamburger" - jelení karbanátek v housce. A samozřejmě mražené solené ryby. Starší dcera umí hrát na kytaru a mladší zase na klavír. Hodinu si tak přehráváme různé písničky, oni hrají americké, já české a spolu se snažíme o nějaké ruské. Ale musím ještě trénovat.