Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů. Tentokrát s hudebním vystoupením.
Skupina mladých Jakutů se mne ujímá a ukazuje mi, čím dalších několik set kilometrů pojedeme. Musím obdivovat odvahu jak účastníků, tak hlavně řidiče. U nás už by onen ,,stroj" nepochybně přes technickou neprošel. Bavím se s nimi asi dvě hodiny. Témata jsou obdobná. Co tady dělám, kolik mi je let. Jestli nekecám, když tvrdím, že mi je 26 a vypadám na 18. Kde mám rodiče. Proč mne pustili až sem. A proč nejsem ženatý, když už jsem tak starý, jak tvrdím. A hlavně - kam jedu? Když říkám, že do Mirnyho, tak mne nabízí, zda nechci s nimi na festival. A já takové nabídky neodmítám. Dozvídám se tedy, že celá skupina jede na ???????? ?????. Jedná se o hlavní svátek Jakutů - oslavu léta, kdy slaví znovuzrození přírody, oslavují přírodní božstva, úrodu a tradičně se slaví v den letního slunovratu. Prakticky se jedná o několikadenní festival hudby, tance a přehlídky místní kultury. Sjíždí se lidé z celé Jakutie, která má 3 miliony čtverečních kilometrů a 1 milion obyvatel. Některým výpravám to prý trvá i několik dní, než se sem dostanou. Tomu říkám obětavost a vlastenectví.
Je pomalu čas nasedat do autobusů. Já zaplňuji v podstatě poslední volné místo. To bylo vytvořeno přemístěním stanů, spacáků, krojů a dalších propriet. Cesta je dlouhá a táhne se. V autobuse je nesnesitelné vedro. Minimálně každý kilometr autobus neodpruží díru, do které vjede a všichni s bolestí nadskakují. Ale i přesto v autobuse vládne skvělá nálada. Zpívá se, pouštějí se videa, vypráví se vtipy. Většinou se baví jakutsky, když mluví rusky, vím, že hovor směřuje na mne. Já se jen usmívám a potím. Musí být snad 40 stupňů. Okna můžeme mít otevřená jen, když jsme autobus č. 1. To kvůli zvířenému prachu z cesty.
Konečně zastávka. Stojíme před řekou Viljuj. Most zde nestojí, takže musíme počkat na přívoz, který nás a pár dalších aut převeze. My kluci se jdeme opláchnout do řeky, zbytek čeká ve stínu autobusu. Poté začíná naloďování. První najíždějí naše autobusy, které solidně rozjíždějí přístupovou cestu. Dalším autům tedy musíme pomoct my, jinak by zapadla. A to jak při nájezdu, tak při výjezdu. Mne osobně to baví, alespoň nějak pomohu, když jsem jinak ,,černý pasažér". ,,Tady, vypadl Ti foťák", říká Sajina a podává mi přístroj. Musím být opatrnější na své věci, příště by si nemusel nikdo všimnout a přišel bych o cenné fotografie.
Cesta se líně vinne podél řeky a zpestřením bývá vždy překonání řeky. Mimo to máme ještě zastávku v menším městečku, kde se jdeme najíst a dokoupit zásoby na cestu. V obchodě zoufale hledám technický líh. Zoufale, ale marně. Po několika hodinách cesty je konečně vidět cíl. Město Mirnyj. Stavíme hned na začátku města, kde nás vítají místní chlebem, solí, proslovem a básněmi. Mluví o Jakutech, o tom, jak zde byly nalezeny diamanty a o společné historii Rusů a Jakutů. Poté pokračujeme k nejdůležitějšímu místu. K dolu na diamanty. Ten už je sice několik let uzavřen, ale v okolí byly otevřeny nové a zde má údajně pokračovat těžba podpovrchově.
Na konečné místo určen dorážíme v 11 večer, slunce stále svítí, ale je již o poznání chladněji. Rozdíl mezi dnem i nocí zde je klidně i 35 stupňů. Pořadatelé nám ukazují místo, kde si máme postavit stany. Já bohužel zjišťuji, že jednu tyč u stanu mám nalomenou. Není to neřešitelné. Holt ji nožem trochu zkrátím.
Jsem sice utahaný jako kotě, ale vytahují se kytary a jakutský speciální hudební nástroj - khomus. Zhruba ve dvě ráno kytary utichají. Ale za to se jdou hrát jiné hry. Bohužel se těžko popisují, ale vím, že až budu někde s více přáteli na čundru, tak si je též zahrajeme. Je pět ráno. A za celou dobu se ani na chvíli nesetmělo. Jdu si lehnout, dál už nemůžu.
Vstávám kolem poledne, kdy mne budí moji hostitelé a zvou mne na oběd. Dívky uvařily jídlo pro všech 30 lidí z naší skupiny. Ta se nazývá ,,Nurbáčata", odvozenina od města Ňurba. Všichni se teď soustředí na secvičování výstupů a trénování. Součástí festivalu totiž není jen hudba a tanec, ale i sport jako např. řecko-římský zápas či dokonce soutěž v řečnictví. Mimochodem, tématem projevu je letos pro všechny ekologie.
S přáteli právě sledujeme komické výstupy jiných skupin, když jde kolem televize a nějací novináři. A to už za zády slyším: ,,Proč se ptáte mne? Tady máte cizince, který přijel až z Evropy." V mžiku jsou u mě. A rozhovor je to pro ně rozhodně zajímavý. Vyprávím, že jsem přijel z České republiky. ,,To není možné, vy jste za námi přijel až z Česka? Jak jste se dozvěděl v Česku o našem festivalu?" Druhý pokus. ,,Víte, já jsem nepřijel tak úplně z Česka. Já k vám dostopoval z Magadanu." To je dostává naprosto do kolen. Patrně sem příliš mnoho lidí z Magadanu nestopuje. Každopádně rezignuji na snahu vysvětlit, že jsem tu omylem. Televize a novináři mi zabírají asi půl hodinu. A to není moje jediné ,,veřejné angažmá". Kluci mne ukecali, abych vystoupil v soutěži písničkářů. Takže zhruba za 2 hodiny vystupuji. Poprvé budu zpívat do mikrofonu. Snad to publikum vydží. Abych neměl tak velkou trému, budu mít své vlastní vlajkonoše.
Publikum si to očividně užilo. Teď už mne jen čeká několik formalit. Vedoucí výpravy chce, abych se pozdravil s ministrem školství Jakutie. ,,Co říkáte na naše školství?" ptá se ministr. Ze zdvořilosti ho chválím. Z 10 metrů jsem ještě zahlédl prezidenta Jakutie a tím moje ,,politické zkušenosti" končí. Jdu si oddechnout na nácvik ,,Spartakiády". Zítra bude vše na ostro.
Pokračování příště...
