17 000 km stopem domů z Kamčatky VI

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

Těžké probuzení. Je devět hodin ráno. Příšerná kosa. Jak tady můžou lidi žít... Lezu ze stanu a jdu se mrknout ještě na chvíli po okolí. Vím totiž, že sem se už nikdy nepodívám. Po hodině v silném větru a mlze se vracím a balím si věci. Musím si zajít na oběd a teplý čaj. Jdu tedy do jediného místního ,,podniku" a sedám si vedle party Japonců, asi rybářů. Oni si dávají pelmeně s majonézou. Já boršč a salát z ,,kapusty" - tedy ze zelí. Ještě chvíli sedím a užívám si tepla. A píši si deník. 

Je už jedna hodina, tak se odsud musím dostat. Procházím novým i starým městem. Až se mne jednou budou děti ptát na nejpodivnější město na světě, řeknu Ust-Kamchatsk. Zajímavé je, že se zdá, že dál nevede žádná cesta, jen zpět. Ale místní mi vypráví o vesnici Krutoberegovo, která leží ještě dál, za řekou Kamčatkou. Leč nevede tam žádná cesta, člověk se musí dostat přes řeku na lodi. A to pouze po domluvě, protože MHD tam pochopitelně nejezdí. 

Kolem druhé si sundávám batoh na kraji města a čekám na auta. Ta občas projedou, ale jedou vždy jen pár kilometrů. A také vždy zastaví a řidiči se se mnou ochotně baví. Žádné mne však nebere, pro moje bezpečí. ,,Kdybych tě vysadil za městem, sežere tě medvěd", vysvětluje jeden z řidičů. Asi má pravdu. Ale já tu stojím už šest hodin. Všechna auta, co z města odjela, už se vrátila. Jediné, co se v okolí hýbe je opilý muž v gumákách. ,,Pojď se mnou na ryby, napijeme se, zarybaříme si a rozděláme oheň.", láká mne. Je celý rudý a v sobě má dle alkoholového oparu alespoň barel vodky. S úsměvem odmítám. Vím, že už dnes neodstopuji, ale zkusím to ještě chvilku. 

Je to však marné. Míst, kde se dá postavit stan, se zde příliš mnoho nenachází. Co dělat. Stavím tedy stan mezi řekou a cestou. Až ve stanu zjišťuji, jak špinavý jsem. Pokaždé, když projelo auto, zvířilo obrovské množství prachu, který se na mne hned nalepil. Ani si nevařím. Večeřím medvědí česnek, který mi dal jeden dobrý řidič, když se vracel do města. Je sice trochu od popela, ale to nevadí. To je čistá špína. 

Ráno se budím už v sedm. Celou noc jsem spal jak miminko. Lezu opatrně ze stanu a jsem v šoku. Nikdy jsem ještě nebyl ve spánku zasypán sopečným popelem. Ale vše je jednou poprvé. Z nudy pozoruji ptáky, jak loví ryby v řece. Jedna však vypadne lovci ze zobáku a plácá se na cestě. Tak aspoň nějak pomohu. Beru rybu na list medvědího česneku a házím do řeky. Snad to přežije. Odměna přichází v zápětí. Po dvou hodinách mne bere autojedoucí  do Ključi. Není to velkoměsto, ale budu o kousek blíž Petropavlovsku, odkud se dostanu dál. Dál na západ. Do Magadanu. Pak přes celou Sibiř a Ural do Archangelsku. A pak domů.

Po cestě i přes špatné počasí chvilkami vystupuje z mraků Ključevskaja. Nejvyšší sopka na Kamčatce. Vrchol leží v cca 4 700 m.n.m. Fotky se bohužel moc pořídit nedají. Ono by se stejně takový zážitek jen těžko přenášel fotoaparátem. Tesně před městem jsme propíchli pneumatiku. Řešení je jednoduché. Kompresorem ji nafukujeme a rychle se rozjíždíme, snad to stihneme do serisu dřív, než bude zase úplně prázdná. A daří se. V servisu se s posádkou loučím. A pokračuji dál sám. Jdu do kopce a cestou míjím několik chodců a opuštěných psů. Auta tu jezdí pouze po městě. Tak snad se najde i nějaké, které jede dál, alespoň do Kozyrevsku. Toho Kozyrevsku, který byl nedávno z velké části poničen sopečnou činností. 

Pokračování příště...