Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.
Místní muzeum v Essu mám projité. Procházím ještě zbytek městečka, což mi netrvá dlouho. Kromě školy, u které se pasou koně a knihovny tu nic moc není. V místním podniku si dávám alespoň na posilněnou pivo. A vyrážím hledat místo ke spánku. Po pár minutách jsem na hranici městečka. Kousek ode mne je jen pár domů a rozpadlá továrna. Co kdysi vyráběla, to je mi opravdu záhadou. Možná panely. Zalézám si tedy lehce do lesa, ale pořád tak 50 metrů od hlavní cesty. Je tu malá, ale rovná loučka. Přes noc poprchává, stan zatím drží.
Je ráno. Nařídil jsem si budík na sedmou hodinu, abych se stihnul dostat z Essa na hlavní tah směrem na Kluči a Ust-Kamčatský. Mám velkou kliku. Už za dvacet minut jede auto a hned mne bere. Další štěstí si uvědomuji po pár minutách. Potkáváme medvědí rodinku, která prochází opravdu jen kousek od místa, kde jsem spal. Rusové to nikterak nekomentují a baví se dál o rodinných záležitostech. Původně míří na chatu, ale kvůli mne si zajíždějí pěkných pár kilometrů, aby mne hodili na rozcestí.
Tam mne za dvě hodiny vyzvedá manželský pár z předchozího dne. Mají sice dodávku, ale ta je až na střechu zarovnaná vším možným. Od stoliček, přes zásoby jídla, oblečení až po psa. Rychle ještě dělají místo, abych se tam se svou krosnou vešel. Pes se stává putovní. Chvilku sedí na mne, chvilku na spolujezdkyni. Řidič Dymitryi má jako koníček fotografování. Což se hodí. Co chvilku zastavujeme a fotíme. Já kompaktem za 3 000 Kč. On zrcadlovkou za 3 000 dollarů. Bohužel jsou sopky zahaleny mraky. Dnes dobré snímky nepořídíme.
,,Kdybys tu byl alespoň ještě dalších 14 dní, ukázal bych ti sever. Mám od kamaráda půjčenou čtyřkolku. Ženu nechám doma a vezmu tě. Ale budeš muset počkat dva týdny, dřív to nepůjde. Teď budu totiž rybařit.", nabízí mi Dymitryi. S těžkým srdcem odmítám, ale jinak to nejde. Musel bych totiž jinak rychle přejet jiné oblasti Ruska a to bych opravdu nerad.
Vysazují mne nakonec na smluveném místě. V Ust-Kamčatském. Je to město, které má dvě části. Starou a novou. Stará je především dřevěnná a z části zničená. Před lety ji zpustošila voda. Na ten popud vznikl nový Ust-Kamčatský. Ten je tvořen panelovými domy, fabrikami a teplárnou. Je to opravdu nehostinné místo. Tedy pro nás. Místní děti si i v počasí, které by u nás leckdo označil za ,,pod psa" hrají venku. Fotbal, na honěnou a další. Tím vším se zde dokáží zabavit. Trochu vzpomínám na své dětství, které bylo v podstatě stejné. Škoda, že současné české děti už něco takového nezažijí.
Nechce se mi chodit pořád s těžkou krosnou. Musím si postavit stan. Jdu tedy k blízkému jezeru. Je tu liduprázdno. Rychle stavím přístřešek a nechávám si tady všechny věci. Vane velmi silný vítr, snad se moje obydlí nezhroutí. Jdu na průzkum. Ten netrvá dlouho. Zajímavé na městě je snad jen to, na jak šíleném městě stojí. A taky způsob, jak jsou namalované paneláky. Protože na první pohled ta myšlenka na barevnou kombinaci musí pocházet z jakési choré mysli.
Nikdy jsem nebyl na místě jako je toto. Zkrátka úplný konec světa. Ještě kousek dál a našel bych místo, kde lidé padají přes okraj světa. Myslím, že jedna noc mi tady bude stačit bohatě. Protože mám na sobě všechno oblečení a je mi stále zima, jdu si do jediné místní hospody na čaj. Ten zabírá. Nemohu stále pochopit, že tu lidé žijí. Když je tu v létě 10 stupňů, tak jak tu může být v zimě. Z hospody jdu přes menší skládky do stanu. Po cestě potkávám jen toulavé psi.
Pokračování příště...
