17 000 km stopem domů z Kamčatky II

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

Za Petropavlovskem začínám stopovat. Netrvá ani půl hodiny a už se vezu. Celkem rychle zjišťuji, že to, co jsem se naučil loni, jsem úspěšně zapomněl. Opět  na mne sedí ruská říkanka: ,,Jsem jako pes. Rozumím vám, ale mluvit nedokáži.“ Naštěstí se vcelku rychle opět dostávám do ,,formy“. Nic jiného stejně nezbývá. S prvním řidičem jedu jen kousek. S druhým, Sergejem, už nepoměrně déle. Sergej je bývalý voják VDV – výsadkář(Vazdušno Desantnoje Vojsko). Na Kamčatku se přistěhoval v 90. letech poté, co zde dřív sloužil. Stejně jako mnohým jiným mu učarovala místní příroda a styl života. Dřív se sem přistěhovat bylo obtížné. Šlo totiž o uzavřenou vojenskou oblast.

,,Ty nejsi Rus,co?“, začíná rozhovor Sergej. ,,Ne, já jsem z Česka. Chci zde strávit nějaký ten čas, pak se dostat do Magadanu a odstopovat do Archangelsku.“ Sergej se dává do smíchu. ,,Jsi blázen. To se mi líbí. A kde spíš?“, ptá se dál. ,,Mám stan. Loni jsem jel z Vladivostoku a taky jsem spal ve stanu. Je to romantika.“ Sergej silně nesouhlasí se slovy, že je to nebezpečné. Kvůli medvědům. Mně to stejné ale říkali i loni a medvědy jsem neviděl. Takže nepočítám, že letos to bude jiné. Za pár minut potkáváme prvního medvěda. A za chvilku další tři.

,,Poslyš, jestli trváš na tom, že chceš spát ve stanu, tak spi u vesnic. Tam medvědi v létě moc nechodí. A jídlo vždy nos dál od stanu. Někam na větev to zavěs, aspoň půl kilometru od místa, kde budeš spát. A dneska pojedeš se mnou. Jedu na ryby s přáteli, tak tě vezmu se sebou. Ať tady neumřes hned první den.“

Míříme spolu do města Oktjabrski. Je to městečko mezi řekou Bolshaya (v překladu Velká) a Ochotským mořem. Město má na šířku jen asi 300 metrů. Více mu neumožňují hranice moře a řeky. Po cestě se ještě zastavujeme u jeho přátel z vojny. Všichni mají příběh velice podobný tomu sergejovu. Kamčatka jim na vojně učarovala. A když to šlo, přestěhovali se. Na návštěvě popijíme čaj, zakusujeme klobásky a chléb. V bytě jsou ikony svatých a strašný nepořádek. Dveře do bytového domu připomínají spíše vchod do trezoru. Po hodinové návštěvě vyrážíme na ,,rybálku“. Tam na nás čekají další přátelé. Zatím spíše sedí u řeky, popíjí čaj a staví obydlí, než rybaří. Mě vítají, jako bychom se znali léta. A živě se o mě zajímají. Panuje zde velice přátelská atmosféra, kde se každý chce podělit o své problémy s ostatními.

Na chvíli si mě bere stranou Inga a ukazuje mi, jak zde vše funguje a vypráví o Kamčatce. ,,Kamčatka je nádherná. Nejhezčí část Ruska určitě. A pro všechny místní srdcová záležitost. Ale práce zde moc není a potraviny drahé. Vláda sem moc neinvestuje a turistů taky nejezdí tolik. Ale nikdo by se odsud nikdy neodstěhoval, až tak to tu máme rádi. Před rozvratem SSSR se tu žilo lépe. Obchody byly otevřené, továrny fungovaly a lidi měli práci. Za Gorbačova ale všechno zavřelo. Bylo to strašné období. A jen pomalu se to tu zlepšuje.“

S Ingou jsme asi hodinu a pak se vracíme. Piji s dalšími ještě chvíli čaj a pak si jdu s omlouvou lehnout. Musím tu změnu času dospat. ,,Vovka, pořádně se vyspi. Na Kamčatku potřebuješ hodně sil!“, říká mi Voloďa. Vova či Vovka mi říkali i loni. Je to jednodušší, než Vojta či Vojtěch.  

Pokračování příště...