17 000 km stopem domů z Kamčatky I

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

Tímto začínám svůj nový blog o mé poslední cestě, který bude mít asi 40 dílů. Bude o tom, jak se dá dostat z Kamčatky až domů pouze stopem (až na krátký přelet letadlem). A také O tom, jací jsou Rusové a další národy Ruska.

Cestu jsem začal 14. června a vrátil se koncem srpna. 

Je 15. červen, 12:05 místního času a já právě přiletěl na Kamčatku. Konkrétně do Petropavlovsku. Místo připomíná velké parkoviště s malou garáží. Nikdy jsem neviděl tak malé letiště. Nač ho taky budovat větší pro poloostrov, kde žije 400 tisíc lidí. Teda poloostrov. Fakticky je to ostrov, protože jinak, než po moři či vzduchem se odsud nedostanete. Až na výjimky. První myšlenka, která mi bleskne hlavou je, ,,Co tady sakra dělám?". A upřímně, nevím. Mám v hlavě bordel, protože mozek si myslí, že je půlnoc. Ale není. 

Můj batoh váží asi 15 kilogramů. Vzal jsem si jen nutné minimum, vše musím dokoupit na místě. Chybí mi technický líh, petardy (proti medvědům), jídlo, voda. Z jídla mám jen vlastní sušené maso. Nic víc. První kroky tedy vedou na nedalekou autobusovou zastávku. Z letiště, které leží ve městě Elizovo, do Petropavlovsku je to sice jen 20 km, ale  jedeme to hodinu. Krajina a vše kolem se od nás nemůže lišit více. Je červen, ale teplotou tu je jako u nás v listopadu. Hned z letiště je vidět velká sopka. A ne jedna. Domy z velké části zbořené a technika je nepochybně z minulého století. 
Konečně přijíždím do města. Rozhodl jsem se, že nebudu kupovat ruskou simkartu. Nechci mít celou cestu u sebe internet a spoléhat se na něj. To není můj styl. Vzal jsem si sice tablet, ale ten budu používat pouze ve chvílích, kdy budu blízko kavárně s wifi. Telefon mám tlačítkový. Takový, co připomíná spíše granát, než mobil. 

Abych se aklimatizoval a vytvořil plán, jdu do kavárny. Objednávám si čaj a vytahuji tablet. Místo displeje na mne však zírá pavouk a tablet nejde ani zapnout. Nu což. Tablet vyhazuji do koše. Po báječném čaji jdu na procházku městem. Při pohledu na město mne napadá spousta slov, ale přídavné jméno krásné to určitě není. Hlavní ulice jsou dlouhé, rovné a na sebe kolmé. Tedy tam, kde to jde. Město se směrem k moři svažuje dolů. Domy nestojí v blocích, ale samostatně. 

Při zběžném pohledu na ceny ovoce a zeleniny na ulicích zjišťuji, že šetřiví vegetariáni zde musí hodně trpět. Kilogram rajčat 200 Kč. Po chvilce docházím k místnímu tržišti. V několika halách zde seženete vše od oblečení, přes drogerii a jídlo až po zbraně. Technický líh zde však nemají. Nabízejí mi však kerosin, či jak se to jmenuje. Nejvíce mi ten název připomíná letecký benzin. Co se dá dělat, vařit musím. Beru tedy kerosin, kupuji i ,,deširak", což je jejich verze čínské polévky. A k tomu repelenty,mapu Kamčatky(mapu celého Ruska nemají) a podobné nezbytnosti. Repelent jsem měl loni z Česka. A fatálně selhal. Snad bude místní lepší. 

Po nákupu už váží krosna slušných 24 kilogramů. A jde se stopovat.