Sonety Smrtce

Pro lásku není důležité, aby se k sobě lidé hodili, ale aby spolu byli šťastni. - Brigitte Bardotová 

Sonety Smrtce jsem si vybral proto, že jsem chtěl ztělesnit lidskost v podobě krásné ženy v roli Smrtky, která stojí při mé duši. Která touží a cítí nejzapálenější lidskou vlastnost. - Lásku.

 

I.
 

Až se noc na půlku rozdělí
      a já budu sám jak vyhaslé spáleniště
              polapen na mapách mraveniště
                    pouhé zrcadlení touhy kde nic není
                   Však vzpomeň si dívko s černou kápí
                   jaký život jsem si nadělil s vůlí
                                      a ty -  divák mé smůly
                                                 se vzad mé smrti trápí
                                                Však viděla´s mé vyhasnutí
                                               byť jsi mi z obou stran stále znov…..
                  „Můžu?“ „Ne, Prosím, nechej mě to říct!“
                 Chci nadechnout štěstí před usnutím
                           až mé srdce dotluče z posledních slov
                                        Budu naplněním tvých představ a víc …

II.

Smrtko, nešťastná! Ti křičím tiše,
co vše se brzy v mnohém změní,
když lákáš se mi do snů snění.
Má panenko! Mé cliché!
      Však sním Ti o mořích z perutí mých úst,
      Jiného žal však Ti nevonní, 
      Pokud mu poslední zvon nezvoní,
      na březích Styxu čekám z retuší úct .
                      Až zasním se o tom, že přijdeš mi políbit rty,
                      přijď prosím včas ať nečekám dlouze.
                      Když sníme o tom -  být jen já a ty. 
                                         Křič! - jako já ze spaní o té touze,
                                         nesměle jež se tiskne v předu sivých citů,
                                         Když sníme - Ty z lásky a já z nouze. 

III.

Má krásně modré oči do ticha šeptejíce,
jak sněhová bouře leskne se její tvář.
Kéž bych mohl chtít tě více,
tvůj hlas - jako paprsků zář.
Jsi v černém - já vidím bílou,
na kraji srdce, jenž bije v nás.
poselství smrti - mění tě v jinou,
která s černou kápí sbírá duším jas.
                              Tuhle já nechci - chtěl bych tu milou,
                               která brodí řeky a nechá mou duši živou.

Zamilovat se do ženy je poměrně jednoduchá záležitost, která vyžaduje neustálou vnímavost, snahu a dokazování záležitosti jenž mění jednoduchost v mnohočetnou složitost, která ovšem stojí za to. Zamilovat se do Smrtky - to už chce sakra velikou dávku psychiatra. -vf