Komunistobijci a Jan Fischer

Poslední den starého roku jsem si ze schránky vyzvedl obálku s hlasovacími lístky. To mi připomnělo, že se volby blíží a já ještě nemám vybráno. Sedl jsem si tedy k internetu, abych se podíval, jak si prezidentští kandidáti vedou. A hned na mě svítí: Balbínova poetická strana nechala vytvořit bilboardy, kde Jana Fischera znázorňuje jako milicionáře v narážce na jeho komunistickou minulost. Z toho samého důvodu se do bývalého předsedy úřednické vlády opřel i herec Tomáš Hanák, který k té příležitosti vytvořil krátký klip s poselstvím: Jane Fischere, ukažte, že jste slušný člověk, a vzhledem k vaší komunistické minulosti nekandidujte.

Billboardy zřejmě po pár deštích někdo přelepí a nic dalšího se nestane. Pánové z Balbínovy poetické strany si budou moci pohladit svoje ukřivděná ega, kterým tímto učinili zadost (zase jsme se trochu zviditelnili na cizí účet), protože k ničemu jinému jejich akce není. Upřímně řečeno ale nevím, k čemu je dobrý ten klip. Že má Jan Fischer komunistickou minulost, to vím. O vypuštění zásadní nové informace do světa se tedy nejedná. A dál? Mám poslechnout dobrou radu, protože mi ji dává Tomáš Hanák? A z jakého titulu mi ji dává? Z pozice jaké autority mě takto oslovuje? Pokud bych absolvoval kurz herectví, na který by přišel Tomáš Hanák a dával by mi rady, jak mám lépe vést levou ruku, aby gesto bylo co nejpřirozenější – super. Byl bych štěstím bez sebe, protože by mi přišel poradit odborník, který se ve svém řemesle vyzná. Ale co se týče prezidentské volby? Promiňte, ale nevidím jediný důvod, proč bych měl popřávat sluch Tomáši Hanákovi.

Pro dokreslení absurdity Hanákova počínání předkládám fiktivní telefonický rozhovor se svým kamarádem-cizincem:

- „Tak ti do toho nového roku přeju všechno nejlepší.“

- „Já tobě taky. Co je novýho?“

- „Ale nic. Teď v lednu budeme volit prezidenta.“

- „Jo, něco jsem četl. Já znám toho Fischera, ten někdy před časem vedl vaši vládu, ne?“

- „Jo, to je pravda. Ale toho já volit nebudu.“

- „A proč?“

- „Říká to jeden náš herec, že ho nemáme volit.“

Příliš snadno jsme si zvykli na to, že nás veřejně známé osobnosti – herci, moderátoři, modelky, sportovci a další poučují, jak se máme oblékat, co máme vařit, jak máme budovat svoje vztahy a hlavně: co si máme myslet. Copak tito lidé vedle přípravy na své nynější zaměstnání ještě vystudovali psychologii, bokem si něco čas od času na sebe spíchnou a nádavkem chodí ve volném čase vařit do hotelu Hilton? Ne, opravdu se nehodlám řídit radami lidí, jejichž jediná kompetence k udílení takových rad je ta, že mají známý obličej. A vy byste taky neměli. Váš názor je stejně dobrý a v tomto případě stejně fundovaný, jako názor Tomáše Hanáka.

Takže já navrhuji následující: všichni si vezměme svou domácí videokameru, natočme své poselství vůči prezidentským kandidátům, své názory na ně a na jejich minulost, a jeden každý svoje video vystavme ve veřejném prostoru.

A jak je to vlastně s tou komunistickou minulostí Jana Fischera? Máme se jí obávat?

Svůj názor na tuto otázku i na výše zmíněné video Tomáše Hanáka zveřejnili dva blogeři: Vít Olmer (zde) a v reakci na něj František Matějka (zde). Vít Olmer se Jana Fischera zastává a jeho komunistickou minulost poměřuje s vlastní zkušeností: „Členství nás, obyčejných pěšáků, sestávalo v tom, že jsme se dostavovali jednou měsíčně na schůzi, zaplatili příspěvky a vyslechli projevy, jimž ani sami řečníci nevěřili.“ To pro Františka Matějku je představa, že by na Hradě seděl bývalý držitel stranické legitimace z předlistopadových let, zkrátka nepřijatelná.

Vít Olmer nastiňuje, jak asi mohlo takové Fischerovo členství v Komunistické straně vypadat. Mohlo, ale nemuselo. Ví to někdo? Dal si někdo tu práci a vyhrabal nějaké archivní dokumenty, ze kterých by bylo patrné, co Jan Fischer v osmdesátých letech dělal, jaké postoje zastával? Nebo prostě pouhý fakt, že byl členem Strany stačí pro jeho diskvalifikaci? Domnívám se, že to je hodně zjednodušené pojetí, se kterým se v praxi neustále potkáváme. Pak bychom se totiž stejně dobře mohli (a měli!) ptát po tom, jaký byl/je dotyčný kandidát otec, vedoucí, partner... Chtěli byste svým hlasem zvolit za prezidenta člověka, který nikdy nebyl ve Straně, ale např. fyzicky týral své dítě, platil luxusní zájezdy své sekretářce nebo prokazatelně opsal velkou část své diplomové práce? A ptá se po tom někdo???

Celý ten konglomerát otázek, které si v souvislosti s výběrem jednoho z prezidentských kandidátů klademe, se totiž točí kolem jedné otázky centrální: jaký je to člověk?

Na takovou otázku ale neexistuje odpověď, respektive my ji nejsme schopni v její celistvosti odhalit, ba ani pojmout. A proto je třeba přijít s otázkami pomocnými, které nám o jednotlivých kandidátech řeknou alespoň něco. Otázka po příslušnosti ke Komunistické straně je jistě jednou z nich. Abychom věděli, koho máme vybrat za našeho příštího prezidenta, potřebujeme nějaká kritéria, podle kterých se budeme moci rozhodnout, s alespoň přibližným vědomím, že jsme se rozhodli pro kandidáta, za kterým si můžeme stát. Je nám všem jasné, že nebyl komunista jako komunista. Dneska už ale ve valné většině případů nezjistíme, kdo byl jaký komunista.

Myslím, že v případě Jana Fischera by ta pomocná otázka měla znít ne „jaký byl Jan Fischer komunista?“ (to totiž dnes už těžko zjistíme), ale „jaký byl Jan Fischer předseda vlády v roce 2009-2010?“. Tak jsme ho všichni zažili poměrně nedávno a tento zážitek Jana Fischera v roli premiéra v nedávné době nám může dát mnohem lepší představu o tom, jaký by byl prezident, než mudrování nad tím, co dělal či nedělal před třiceti lety.