Ve svém předešlém textu psaném před prvním kolem prezidentských voleb jsem se snažil poukázat na zjednodušenou optiku nazírání komunistické minulosti prezidentského kandidáta Jana Fischera. Neobhajoval jsem v něm ani tak Jana Fischera samotného, jako spíš myšlenku toho, že je třeba věci vnímat v širších souvislostech a vyhýbat se zjednodušujícím tvrzením. Uplynuly sotva dva týdny a v debatách před druhým kolem prezidentských voleb se opět dostávají na přetřes náměty a námitky, které podle mého v seriozní diskusi o budoucím prezidentovi České republiky nemají co dělat, respektive neměly by hrát takovou stěžejní roli, jak se to v poslední době děje. Mám na mysli sérii dehonestujících výpadů na adresu Karla Schwarzenberga a jeho „nečešství“.
Prezidentský kandidát se opakovaně musí zpovídat ze své minulosti prožité mnoho let mimo území České republiky. No a? Čemu to vlastně vadí? Je zde obava, že nebude dostatečně hájit české zájmy? Že nebude rozumět duši českého člověka? Já myslím, že ne. Že taková obava tady není. Komu tedy a proč vadí čtyřicet let života Karla Schwarzenberga prožitých v zahraničí? Nemůže být čas strávený v jiném prostředí a jiné kultuře naopak obohacením? Pokud ne, k čemu potom jsou všechny ty studentské výměnné pobyty, pracovní výjezdy a zahraniční stáže? Idea, že správný Čech je pouze ten, který sedí celý život na pr..., je prostě směšná.
Překážkou k dobrému výkonu funkce prezidenta naší republiky mají být v očích jeho kritiků také členové jeho rodiny – otec, manželka či jeho tchán. Ruku na srdce: každý z nás má ve svém příbuzenstvu někoho, s jehož životními postoji se nemůže tak úplně ztotožnit. Své rodiče si nevybíráme a rodiče svých partnerů teprve ne.
Jistě, být aktivním nacistou, to je silná káva. Ani v takových případech ale není radno dělat unáhlené soudy a přenášet cizí zodpovědnost a názory na někoho druhého. Své by o tom mohl vyprávět Martin Bormann, syn jednoho z nejbližších Hitlerových spolupracovníků, který prošel nacistickou výchovou a několik let prožil přímo ve společnosti samotného Hitlera. Po válce se z něj stal katolický teolog a misionář (pro zájemce více zde).
Otloukat Karlu Schwarzenbergovi o hlavu tímto způsobem jeho rodinné poměry mi zkrátka nepřijde fér a ani odpovídající situaci. Čekám, kdy někdo proti němu vytáhne argument, že nemůže být prezidentem, protože by mu při mluvení skřípala zubní protéza, má širší zadek, než jsou standardní sedáky hradních židlí, nebo protože se jeho jméno jinak čte a jinak píše. Je přitom zajímavé, že proti Miloši Zemanovi zatím nikdo takový způsob argumentace nepoužil. Napadá mě, jestli i to nesvědčí o úrovni jednotlivých kandidátů a jejich klik.
V poslední době množství lidí vyjádřilo myšlenku, že naše země potřebuje změnu, že už není možné dál pokračovat stávajícím způsobem, a já tuto touhu sdílím. A veden touto ideou půjdu také ke druhému kolu voleb. Miloš Zeman je pro mne čelním představitelem politiky, tak jak byla vykonávána posledních dvacet let. Od jeho zvolení se žádná změna čekat nedá.
Abychom si rozuměli: já netvrdím, že Karel Schwarzenberg tu změnu jistojistě přinese. Jsem ale toho názoru, že jestli některý ze současných kandidátů může této zemi přinést změnu, pak to není Miloš Zeman, ale Karel Schwarzenberg. Právě proto, že není typickým Čechem degenerovaným čtyřiceti lety komunismu, právě pro svou rodinnou tradici a množství let strávených ve svobodném zahraničí.
