Proč přesně nejde řídit stát jako firmu

O tom, že by se měl stát řídit jako firma, bylo řečeno dost. Myšlenka manažerského řízení státu je hezká, i když není nová. A je nefunkční. Dnes si povíme proč.

Princip manažersko-meritokratického řízení státu, naposledy nejhlasitěji prosazovaný panem premiérem Babišem, ale ještě před ním mnoha jinými, předpokládá, že řízení státu v praxi probíhá takto: Na začátku je nějaký problém, který je potřeba vyřešit (kupříkladu důchodová reforma). O tom, co je problém k řešení, rozhoduje volené vedení státu; vláda. Ta následně ustanoví komisi složenou z expertů a ta, po odborné debatě, navrhne řešení přijaté většinou svých hlasů. Toto řešení je následně politicky odsouhlaseno a do života ho uvádějí profesionální manažeři. Odborníci (chcete-li pro to složitý a hezký název, sociologové jim říkají „expertní sféra“) navrhnou řešení, politici („decizní sféra“) zvoleni občany ho odsouhlasí a profesionální specialisté- „manažerská sféra“- ho budou uvádět do praxe; racionálně, co nejmenším počtem kroků, co nejlevněji. Jak vidíte, nejedná se o to, že by jeden „velký šéf“ něco nařídil a ostatní podle toho jednali; takto řízené firmy ostatně mnoho nevydrží, ale jde především o to, že se jedná podle rozumu.

Znám řadu lidí, kteří na různých úrovních přicházeli do politiky s vizí, že budou prosazovat přesně to, co jsem popsal výše. Jejich voličům, občanům, se princip manažerského řízení zdá rozumný a ruku na srdce, komu ne? Manažersky řízený stát je levný, efektivní, dělá to, co by dělat měl, nejsou v něm hádky ani žabomyší spory, politici respektují rozhodnutí odborníků, neexistuje korupce. V praxi to ale nefunguje a nikdy fungovat nebude; jak se ostatně brzy přesvědčí každý, kdo se o manažersky řízený stát, byť i v malém pokusil.

První problém nastává už v prvním kroku; definování problému. My se shodneme, že je to důchodová reforma, ale jak víte, že ne politika zaměstnanosti? V demokracii bude vždy část sil říkat jedno, část druhé a část třetí. Ve výsledku je nutné se věnovat všemu a tím dochází ke tříštění zdrojů.

Druhý problém nastává v okamžiku vytváření expertních komisí. Zkušenost ukazuje, že různé politické strany si pod tímto pojmem představují různé věci a člověk, který je odborník pro jedny, jim není pro druhé. Ve výsledku se tak v komisích setkávají političtí nominanti a ti mají někdy tak rozdílné názory, že se nejsou schopni shodnout na většinovém řešení. Jejich návrhy pak mají tendenci být polovičaté, protože hledají nejméně konfliktní řešení a ta jsou nejméně radikální.

Vláda (a parlament) skutečně jen velmi výjimečně prosadí to, co expertní komise rozhodla. Každý má k návrhům připomínky a ty jsou motivovány snahou prospět vlastním voličům. Co vyhovuje jednomu, nesedí druhému, ve výsledku dochází k rozpadu konzistence řešení a ke kompromisům na úkor efektivity. To, co prosadí decizní sféra, je vesměs zlomek toho, co expertní navrhovala, a i to (jak už víme), bylo celkem slabý odvar toho, co jsme skutečně potřebovali.

Když se řešení dostane konečně k implementaci, za jeho provedení zodpovídají úředníci. Státní aparát se nechová manažersky. Má sklony dělat doslova jen a pouze to, co má nařízeno, a opakovaně se ujišťovat, že to dělat musí. Prosazování čehokoli do praxe znamená nekonečné ověřování že „takto skutečně můžeme postupovat“, nekonečné procesní ujasňování, dotazování. Důsledkem jsou mnohonásobná zdržení a deformace.

Lze toto změnit? Ano. Pokud by v politické, decizní, sféře existovala hegemonie jedné strany, bude rozhodování efektivnější, ale pak je to jednak diktatura, a jednak u velmi silných stran, jako byla třeba v minulosti ODS nebo ČSSD, dochází k vnitřním rozporům a vše se opakuje. Rovněž rozhodování „jednoho šéfa“ nevede k výsledkům, byť by jeho záměry byly sebevíce šlechetné, ale o tom zase jindy.  Stát tedy je, a patrně vždy bude velký, pomalý, nerozhodný a neefektivní. A rozhodně jej nelze řídit jako firmu.

Hezký den.

Pokud by vás téma zajímalo více, doporučuji něco z díla Richarda Sennetta.